Válka proti Paroubkovi - aneb: Buďme k sobě vlídní

A zatímco u těch hráčů na veřejné scéně jde nejčastěji o zcela vyhraněné zájmy mocenské a stranické, u obyčejných lidí se velmi často mísí věcné argumenty proti určitým politikům se silnými negativními emocemi, kdy už se na skutečnou oprávněnost nějaké kritiky tolik nehledí.

Typickým otloukánkem v tomto smyslu je současný předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek, jehož vajíčkové příběhy z posledních dnů jsou jen pokračováním připomínání jeho dřívějšího působení na vedoucích místech pražských Restaurací a jídelen a na pražském magistrátu - jako by automaticky už jenom dotek s těmito institucemi musel nutně znamenat něco prašivého. K podezřívavosti zde jen přispívá, když v souvislosti s těmito funkcemi přišel Jiří Paroubek do styku - a to dokonce do styku rodinně přátelského - s rodinou Kočků, kde lze jistý náznak nějakého mafiánství i předpokládat. K takovému podezření ostatně navádí i podivné zabití jednoho z Kočků právě po autogramiádě Paroubkovy knihy jistým Ďuračkem, s nímž své těsnější vztahy Paroubek popírá, nicméně na svou autogramiádu ho přece jen pozval. K tomu všemu je tu stále dost nejasný Paroubkův postoj k současným komunistům. Před rokem se z několika jeho projevů zdálo, že se od nich chce aspoň ideově velmi rezolutně distancovat, ale nesmírně silná vůle po moci ho stále přesvědčuje, že bez volebního vítězství celé levice - tedy i s komunisty - se do kýženého premiérského křesla znovu nedostane.

Při tom všem lze doufat, že Jiří Paroubek myslí stále vážně své životní kredo, které převzal od anglického krále Jindřicha IV. A uvedl v encyklopedii Kdo je kdo, že totiž "jsme se nenarodili sami pro sebe, ale proto, abychom sloužili své vlasti". Přes všechny oprávněné výhrady, které vůči Paroubkovi zůstávají i po odečtení neracionálních emocí, lze věřit tomu, že tento politik v sobě skutečně prožívá smysl svého kreda a mnoha svými politickými postoji k jeho naplnění přispívá. Jde jen o to, číst bez předsudků jeho nesčetné články, jimiž zaplňuje naše media. Bohužel, v těch příspěvcích se často míchají velmi rozumné myšlenky, s nimiž lze souhlasit mnohem snáze než s tím, co se ozývá ze strany jeho pravicových oponentů, s osobním bolestínstvím a ublíženectvím, jímž reaguje s důsledností snad jenom jemu v takové míře vlastní. Jeho občasný poradce Valtr Komárek Paroubka jednou označil za člověka mimořádně citlivého, a to i ve věcech, kdy se to pro politika nehodí a kdy je lepší raději mlčet než svými nářky a vymáháním omluv jen provokovat další útoky.

V jedné věci z poslední doby bych však chtěl dát sebeobraně Jiřího Paroubka plně za pravdu a uznat jeho stížnost, že jsme se ho my slušní publicisté měli zastat dříve. To když v jednom z nedávných čísel Reflexu si Zelený Raul dovolil více než připouští i velmi silná tolerance k jeho už dlouholeté kreslené satiře. Uveřejnit jakousi samoúčelnou pornografii zatahující Paroubkovu manželku zcela bezdůvodně do politického dění jen proto, aby se jejímu manželovi ublížilo, to opravdu není fér... Nikdo pak nemůže mít Paroubkovi za zlé, když v deníku Právo poukazuje na to, že útoky na těhotné ženy jsou zapovězeny v každé kultuře, v čemž se nejen Zelený Raul, ale i celá redakce Reflexu provinila, když zesměšňující kresbu toho druhu umístila dokonce i na titulní obálku svého čtrnáctého čísla.

Zde je naléhavá výzva Josef Fouska, abychom k sobě byli vlídní, opravdu na místě. Když nic jiného, tak třeba i do oprávněné kritiky čelných politiků bychom neměli v duchu bulváru nevkusně zanášet věci ryze intimní. Ty by pro slušné lidi měly zůstávat tabu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .