Václav Havel a česko-německé vztahy

Svou éru se rozhodl ukončit dvěma státními návštěvami, kterými ji svého času začínal:17. ledna navštívil Berlín a na konci ledna pojede na Slovensko. Fakt, že na začátku svého prezidentství upřednostnil Němce před Slováky, se na začátku roku 1990 postaral v Bratislavě o určité rozladění, které signalizovalo, že soužití obou národů v jednom státě nebude jednoduché. Václavu Havlovi totiž ani nepřišlo na mysl, že by měl jet nejdříve na Slovensko, když jsme přece byli součástí jednoho a téhož státu.

Za nejdůležitější sousedy považoval Němce a pro česko-německé vztahy udělal víc než jakýkoli jiný český politik. Hned v prosinci 1989 napsal tehdejšímu německému prezidentovi Richardu von Weizsäckerovi, že považuje poválečné vyhnání tří milionů sudetských Němců za politování hodný čin, kterým Češi nejvíc ublížili sami sobě. Pro Havla to nebylo nic světoborného. V disentu a exilu se o vyhnání Němců diskutovalo od šedesátých let a Havlova slova byla v tomto kontextu zcela logická.

V zápětí se však ukázalo, jak nepřipravená na ně byla česká společnost. Především z řad protifašistických bojovníků zazněly ostré protesty. Historici a politologové se přou dodnes. Havel se nicméně svého přesvědčení vyjádřeného v dopise Weizsäckerovi nevzdal. Jenom jej už v palbě kritiky, která se na jeho hlavu snesla, možná neopakoval tak často a nahlas, jak si asi někteří přáli. Německo však navštěvoval jako prezident mnohem častěji než jakoukoli jinou evropskou zemi, včetně Slovenska.

O Německu jako o české inspiraci a bolesti mluvil v polovině devadesátých let, když zahajoval sérii prominentních projevů k česko-německým vztahům. A v otevřený dialog bez obav z materiálních požadavků doufal, když hovořil v německém parlamentu při ratifikaci česko-německé deklarace.

Pak ale došlo k paradoxu. Zatímco se česká veřejnost dozvídala z tisku a televize řadu podrobností o své vlastní minulosti včetně negativních stránek, začala se politická scéna dostávat stále zřetelněji do područí rigidních národoveckých postojů, ze kterých těžili především komunisté.

Vyvrcholilo to před parlamentními volbami, kdy se všechny parlamentní strany shodly na deklaraci, v níž byly takzvané Benešovy dekrety, ač vyhaslé, prohlášeny za součást právního řádu. Z řady tehdy nevybočil ani Václav Havel. "Podporuji tento text," řekl a dodal, že má však výhrady k atmosféře, v níž jsou tito démoni minulosti probouzeni.

Postupem doby je ovšem zřejmé, že démoni se jenom tak snadno nedají zahnat do lahve. Soupeření o to, kdo nejlépe chrání národní zájmy, nasbírali nejvíce bodů samozřejmě ti, kteří v tom mají letitou praxi, a sice komunisté. Rozdmýchávat strach z údajných nároků a požadavků sudetských Němců patří k jejich standardní výbavě. Netrumfla je v tom před volbami ani ODS, ač se o to dosti snažila.

Kdykoli se od té doby koná veřejná diskuse o česko-německých vztazích, staví se komunisté do pozice majitelů jediné pravdy a drží demokratické politické strany v šachu. Ukázalo se to zřetelně i při nynější volbě prezidenta, kdy komunističtí poslanci a senátoři signalizovali, že budou chtít od kandidátů mimo jiné vědět, jaký mají vztah k Německu a k Rakousku. V roli kádrováků byla KSČ vždycky jako ryby ve vodě a KSČM ji očividně věrně následuje. A protože kandidáti komunistické hlasy potřebují, snášejí jim alespoň někteří toho času modré z nebe.

Pro prezidenta Havla, který se s komunisty kvůli jejich neschopnosti vyrovnat se s minulostí nikdy nebavil, to dnes musí být smutná bilance.