V průzkumech opět nic nového

Ostatní výsledky jsou tradiční, nijak překvapivé. Na prvním místě je stále bezkonkurenčně opoziční ODS, na místě třetím KSČM a na tradičním čtvrtém místě se stabilními procenty je KDU-ČSL. Žádná další strana by se nedostala nad pět procent. Před nadcházejícími volbami senátorskými a krajskými je to pro strany jistě zajímavý výsledek. Avšak už tyto volby jistě prověří práci průzkumníků, průzkum je totiž zaměřen na hypotetické volby do Poslanecké sněmovny. Ve volbách senátorských a krajských to může být zcela jinak, zejména také proto, že volební účast se v nich čeká opět tradičně nižší, i když odhadovaná v tomto průzkumu je také velmi nízká, padesát osm procent.

Nový premiér i vedení ČSSD se mohou tedy zaradovat. Zvláště, když v čele žebříčku nejpopulárnějších politiků nadále zůstávají tradičně sociálně demokratičtí politikové Buzková a Gross. Ministryně školství Petra Buzková dokonce Grosse předběhla a stala se nejpopulárnější političkou. A právě tento výsledek je důkazem, že průzkumy volebních preferencí vypovídají sice o náladách občanů, často ale vykazují velmi iracionální výsledky. Je možné se samozřejmě dohadovat, zda-li jsou způsobeny metodami výzkumů nebo je nálada mezi občany skutečně taková. Obojí je možné.

Politologové si marně lámou hlavu, proč právě Gross a Buzková jsou nejpopulárnějšími politiky, přičemž u Grosse je to ještě vysvětlitelné tím, že je velmi viditelným politikem, s dobrým talentem i profesionálním zázemím pro komunikaci s veřejností. Jako místopředseda vlády a nyní její předseda byl a je přirozeně v centru pozornosti. Avšak Petra Buzková působí na politické scéně spíše nenápadně, o jejích politických názorech toho není mnoho známo a ve svém ministerském resortu se sice nestala aktérem žádných viditelných neúspěchů, avšak nedosáhla ani žádných viditelných úspěchů. Vysvětlením může být pouze, že je jednou z mála žen v politice na tak vysokém postě a že už tam působí docela dlouho. Další jasný důkaz, že v politice je důležité spíše, jak se věci zdají, než jaké ve skutečnosti jsou.

Iracionální je ovšem i setrvalá náklonnost českých voličů k tradičním politickým stranám. Příliš to totiž nekoresponduje se setrvalou nedůvěrou v politiku a politiku, se všeobecnou nespokojeností se stavem věcí veřejných. Naopak to velmi koresponduje s tradiční konzervativností českého voliče, který je sice nespokojen, avšak daleko více se bojí jakékoli změny, protože má obavy, že by to mohlo být ještě horší.

Přitom čas od času se ukáže, že změna by mohla být žádána. Tak například v minulosti v jednom z průzkumů se nejpopulárnějším politikem stal překvapivě nepolitik, čerstvě jmenovaný evropský komisař Pavel Telička. Jeho popularita ale má pouze dočasný charakter, je pravděpodobné, že z odchodem z této funkce se v průzkumech opět přestane objevovat. Tato drobná epizoda svědčí o tom, že po určité změně by poptávka byla.

Je tedy otázka, zda-li příklon českého voliče k tradičním stranám je způsobem jen konzervativností, nebo také tím, že politikové mimo velké strany nejsou zatím schopni nabídnout důvěryhodnou alternativu. Všechny strany mimo Poslaneckou sněmovnu přes dílčí úspěchy například při volbách do Senátu nebo do Evropského parlamentu prošly velkými vnitřními problémy, které je dlouhodobě znevěrohodňují, ať už jde o koalici Sdružení nezávislých kandidátů a Evropských demokratů, Nezávislé nebo Stranu zelených.

Co se týče relativního úspěchu ČSSD, těžko říci, zda-li tento drobný posun v průzkumu STEM stojí za řeč. Strany, nesoucí vládní odpovědnost, jsou v takových průzkumech trvale znevýhodněny. Pro občany České republiky bude spíše důležité, zda-li této odpovědnosti využijí ke skutečné práci pro stát nebo jen k záchraně svých preferencí.