V osobní rovině! A co kontexty a trendy?

Jistá státní zástupkyně se přátelila s mafiánem. Jistí akademičtí hodnostáři dosáhli svého postavení podvodem. Jistí poslanci dojednávali s údajným lobistou úplatek atd. - Ani předtím tomu nebylo jinak Uvedeným přehledem chci naznačit toto: stává se obecným zvykem sledovat a komentovat politické dění v osobní rovině. I mediálním "hitem" se stává událost, jejíž podstata spočívá v tom, že nějaká osoba se nějak zachovala. Zpravidla o něčem nebo o někom něco řekla.

Zejména televize má k tomu bytostný sklon, neboť je nucena pracovat s obrazy. Co lepšího může nabídnout než postavu, která se nějak tváří a něco říká, co tím nabývá náramné důležitosti? Na tuto strategii přistoupila i tištěná média. Každému takovému "hitu" propůjčí palcové titulky a náležitě ho rozmáznou. A po jednom "hitu" následuje další, který přehluší ten předchozí. Výjimky jsou vzácné.

Někdy se mediální hledáček zaměří na osobu, která cosi řekne o něčem, co lze nazvat kauzou. Může to být problém, konflikt, malér nebo neplecha. Možná i zločin. Kauzy mají svůj průběh, historii. Ta je ale sledována málo, spíše vůbec, proto pozornosti unikne.

Občan coby divák nebo čtenář se tak stává kibicem, který - pokud ho to ještě baví - sleduje scénu, na níž se střídají nějací účinkující, zatímco on na to civí, aniž by měl možnost do toho jakkoli zasáhnout. Mediální praxe se tak přímo podílí na odcizení občana od toho dění, které přesahuje jeho soukromý obzor. Především od politiky. Podléhají tomu i sami politici. I oni se mají za účinkující na jakési divadelní scéně a sledují především účinek svých sólistických výkonů na publikum. Nepozorují, jak se to publikum tenčí. Občan, který intuitivně tuší, že se tento tyátr zakládá na podvodu, se uzavře do svých soukromých světů.

Ten podvod (silné slovo!) spočívá v tom, že příjemcům mediálních informací jsou zamlčeny širší a hlubší souvislosti toho, co se mu na scéně předvádí. Nastavení mediální optiky na osobní rovinu ignoruje kontexty a trendy. Tedy důležitá témata, jimž je předvádění naší rozhádané scény kouřovou clonou.

Je např. zajímavé, co řekli o "radaru" starostové brdských obcí, co vládní zmocněnec nebo mluvčí demonstrantů "Ne základnám". Něco o něm řekli i politici, ale bylo to stále jen pár otřelých výroků. Naproti tomu bezpečnostní situace naší země, kontinentu i světa - a její vývoj - se ocitá mimo mediální zájem. Diváci i čtenáři o ní neuvažují. Leda každý po svém.

Další příklad: Jen letmo rozčeřil naši pozornost případ druhé brněnské mešity. Obrovské téma stěhování národů, najmě masová migrace muslimů do Evropy a zkušenosti západních zemí - nic z toho nebylo při té příležitosti zmíněno.

Jiný příklad: Je jistě zajímavé předvést hlavu státu, jak se vyjadřuje k irskému referendu nebo předkládá výhrady k Lisabonské smlouvě. Ale téma evropské integrace, její problémy, rozpory a hlavně důvody - zůstává stranou.

Nebo: Kdekdo zpozorní, když pan Topolánek řekne něco o panu Paroubkovi a naopak. Ale jádro věci - totiž smysl a význam politického stranictví, jeho vývoj a jeho konkrétní podoba u nás, včetně reálného fungování politických stran - se na přetřes nedostane.

A ještě něco: Romský problém. Média ho reflektují v osobní rovině. Pranýřují jednou Čunka, jindy Řápkovou, Janáčkovou, trochu i Kocába, ale sám problém, který tvoří s mobilizací krajní pravice spojité nádoby, zůstává neuchopen.

Řekl jsem: kontexty a trendy. Jejich rozpoznávání "není na pořadu dne," jak zní oblíbený výraz. Jako kdyby společnost nebyla schopna rozumět sobě samé. Připouštím, že široká veřejnost o to příliš nestojí. Ale politicko-mediální holding ji k tomu nepovzbuzuje a ani jí to neumožňuje.

Máme tu zcela novou příležitost: události na plzeňské právnické fakultě. Lze je pojmout v osobní rovině jako selhání jednotlivců. Vyskytlo se ale závažné podezření, že nejde o svévoli a šlendrián, nýbrž že v nastalém chaosu lze tušit záměrné budování parastruktury, která má povahu sítě mafiánského typu. Pokud se to prokáže, máme tu ilustraci snahy o "privatizaci veřejné moci". To jsou slova Miroslava Kalouska. Mysleme si o něm, co chceme, ale ta slova jsou krajně znepokojivá. Vyjadřují kontext a trend. Uvidíme, jak se k tomu postaví státní moc, její rameno výkonné a soudní. Zda to pojme v osobní rovině, tedy jako lokální skandál, anebo jako symptom systémové povahy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .