V Bruselu o irské rozehrávce

Proto Lublani v minulých měsících přiskočili tu a tam na pomoc experti z jiných zemí. Díky této pomoci měl být summit v druhé půli června v Bruselu pozvolnou procházkou, při níž by se řešily jen aktuálně vyvstalé problémy. Právě aktuálně vyvstalé problémy však celou unii zaskočily. Celá předešlá podpora sice mohla vyrovnat politické faldy vždy tam, kde bylo třeba. Nemohla však připravit slovinské politiky a diplomaty na politický karambol první třídy. Ten malér nastal v okamžiku, kdy se v pátek 13. června rozlehla zpráva, že osm set šedesát tisíc irských voličů, kteří se postavili proti lisabonské smlouvě, představuje většinu, která stačí k její zamítnutí.

Text lisabonské smlouvy schválilo šestadvacet premiérů a jeden prezident ze sedmadvaceti členských zemí unie loni a byl to kompromis, na kterém se dosti nadřeli. Potřebovali totiž najít způsob, jak zachovat co nejvíce z evropské ústavní smlouvy, která ztroskotala na referendech ve Francii a v Nizozemsku. Tato okolnost je pro pochopení dnešní situace nanejvýš důležitá. V politice platívá, že základem úspěchu je mít v každé situaci po ruce "plán B". V případě evropské ústavní smlouvy, která se nelíbila tolika Francouzům a Holanďanům, však onen pověstný "plán B" představovala právě lisabonská smlouva. Tady přichází onen "zádrhel všech zádrhelů", protože co si počít v okamžiku, kdy selže onen "plán B"? Nejsnadnější je vymyslet dvě krajní polohy. V daném případě by to bylo: za a) tvářit se jakoby nic a spolu s Janem Werichem "jet dál močálem černým kol bílých skal" a za b) začít sepisovat nějakou zcela novou dohodu úplně od začátku.

Pokud by se evropští politici tvářili, že po irském Ne lze pokračovat jakoby nic, lhali by do kapsy sami sobě i svým voličům. Když pracně dojednaná dohoda narazí, mají problém všichni. Politici z Irska, kde byla dohoda odmítnuta, musejí svým evropským partnerům vysvětlovat příčiny odmítnutí a ještě lepší by bylo, kdyby přišli s nějakým nápadem, jak celou věc řešit. Je to jako, když se sejdou příbuzní, aby vyřešili svůj společný problém, ale za čásek jeden z nich oznámí, že u něj doma jsou vůči dohodnutému námitky. V případě rodiny by se ostatní příbuzní zeptali, co konkrétně vadí, aby se dala najít cesta k nápravě. Potíž s referendem vězí v tom, že se dozvíte, zda převážilo Ano, či Ne, ale voliči vám ke svým hlasovacím lístkům nepřibalí vysvětlení, proč a jak se rozhodli. Ještě svůdnější se zdá říci si, že když tato dohoda v jedné zemi narazila, tak by bylo záhodno začít celé dohadování znova od bodu nula. Tento předpoklad naráží na jednu nepřehlédnutelnou pochybnost: Kde vzít u všech všudy jistotu, že když se zástupci sedmadvaceti zemí začnou dohadovat znovu a od počátku, tak výsledek, který bude nevyhnutelně kompromisem všech jejich přání a jejich možností, bude radikálně jiný než ten, ke kterému dospěli v předešlém případě. Snad jen příslovečný kouzelník Žito z Jiráskových pověstí českých by byl schopen splnit úkol tak, aby vyhověl oběma popsaným krajnostem.

O šestadvaceti evropských premiérech a jednom prezidentovi si můžeme myslet cokoli a většinou to dokonce může být pravda, přesto však lze připustit, že ani jeden se z nich zmíněnému kouzelníkovi Žitovi nepodobá, natožpak aby měl jeho divotvorné schopnosti. Co z toho vyplývá? Snad jen závěr, že politikům shromážděným koncem tohoto týdne v Bruselu nezbude než pracně hledat nové kompromisy včetně závorek a ujišťování vůči té či oné zemi.

Vzhledem k tomu, co veřejnost na politických scénách dnes a denně vídává, nemá kompromis nejlepší zvuk. Ale kompromis, na kterém se nakonec dokážou shodnout všichni, je pořád lepší než vyhlídka, že jedna či více zemí by ostatním vnucovala svou vůli třeba silou. A právě toto měli na mysli premiéři a prezident, když nyní v Bruselu jednali o irské rozehrávce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .