V boji o ČNB nejde vůbec o vlastní věc

Shoda panuje očividně v požadavku, aby ČNB konzultovala napříště svá rozhodnutí, zejména týkají-li se měny a inflace, s vládou. Sociální demokraté to ve svém návrhu formulují v tom smyslu, že hlavním cílem centrální banky by měla být nikoli měnová, nýbrž cenová stabilita. Pokud by to tento úkol dovoloval, má ČNB napříště podporovat hospodářskou politiku vlády. Poslanci ODS to formulují konkrétněji: bankovní rada by měla konzultovat závažná měnově politická rozhodnutí s vládou.

To považují poslanci čtyřkoalice za principiální útok na nezávislost ČNB a obávají se, aby se tato ústřední bankovní instituce nestala do budoucna služkou politiky.

Faktem je, že například otázky intervencí na trhu by mohla centrální banka stěží dopředu konzultovat s kýmkoli, protože by tím popřela jejich smysl, spočívající v momentu překvapení. Navíc by se vystavila podezření, že únikem této důležité informace otevřela prostor pro spekulanty.

Na druhé straně je ale zřejmé, že ČNB v minulých letech několikrát tzv. "přestřelila" své inflační cíle. Jinými slovy, neodhadla vývoj inflace správně, čímž zapříčinila hospodářství ztráty ať už v podobě zbytečné valorizace důchodů, anebo neopodstatněně vysokého skoku při růstu mezd.

Konzultace mezi vládou a centrální bankou ve smyslu společné dlouhodobé strategie by tedy nejspíš byly žádoucí. Dodat je třeba, že v některých zemích, konkrétně třeba na Novém Zélandě, má guvernér centrální banky povinnost rezignovat, pokud se tato instituce pod jeho vedením soustavně mýlí ve svých odhadech inflace a růstu hospodářství…

V českém případě se ke špatné bilanci ČNB v tomto ohledu druží i evidentně bídná úroveň bankovního dozoru, která se zrcadlí na stavu celého bankovního sektoru v ČR. Přesto nikdo z vedoucích manažérů ČNB nevyvodil z této situace žádné důsledky v rovině osobní odpovědnosti.

Jako by nezávislost byla snad totéž co nedotknutelnost.

Tuto personální rovinu se návrh nového zákona snaží postihnout alespoň přes platy: vrcholní představitelé centrální banky by neměli brát víc než ministři a ostatní ústavní činitelé. Doposud si totiž ČNB určuje mzdovou hladinu sama a ani její vnitřní hospodaření nepodléhá státní kontrole. Napříště by se tu měl dostat ke slovu NKÚ.

To je praxe, používaná i v jiných zemích, ačkoliv rozšířen je i model, kdy hospodaření centrálních bank kontrolují auditorské firmy. Pokud jde o eventuální přizpůsobení platů manažérů ČNB vládní úrovni, upozorňují někteří odborníci na nebezpečí, že schopní odborníci, pokud by svou práci nebrali jako službu vlasti, by během času z ČNB mohli odejít do soukromého sektoru, kde se bere podstatně víc.

Jenže centrální banka není součástí komerčního, nýbrž státního systému a jako taková by měla dbát na určitou srovnatelnost s platy jiných státních činitelů.

Kam vede absence kontroly vnitřního hospodaření, je vidět na nákladné rekonstrukci budovy ČNB v Praze Na Příkopech, která spolkla mnohem víc, než se předpokládalo, totiž celkem čtyři miliardy korun.

Zrovna tak by nebylo od věci rozložit výběr členů bankovní rady mezi více ústavních činitelů. Doposud je to výlučně v pravomoci prezidenta - a de facto i guvernéra ČNB.

Napříště by do složení bankovní rady mluvila také Sněmovna, Senát a vláda. Argument, že by se pak do složení bankovní rady automaticky promítaly averze a sympatie té politické formace, která vyjde z voleb úspěšně, neobstojí zcela: například Senát se obměňuje postupně, takže se v něm aktuální povolební konstelace neodrážejí.

Větší riziko v sobě naopak skrývá současný stav, kdy je ČNB systémově závislá na osobnosti prezidenta. Kdo jím bude po Václavu Havlovi, je ve hvězdách: klidně se ale může stát, že se na Hrad dostane například Václav Klaus, jehož sympatie pro současné vedení ČNB ochladly po zákroku proti IPB evidentně pod bod mrazu.

Jak vidno, mluví řada věcných argumentů pro to, aby se lépe vyvážilo nezávislé postavení ČNB z krátkodobého hlediska, ale zároveň aby se posílila odpovědnost této instituce za dlouhodobý vývoj.

Novela zákona je tedy na místě. Aby se o ní dalo konstruktivně diskutovat, je ovšem třeba, aby se aktéři na politické scéně přestali vzájemně podezírat z nekalých úmyslů. Právě to ale nejspíš zůstane jen zbožným přáním.