Už skoro nikdy nebrečím. Příběh Anny Hyndrákové, rozené Kovanicové
V září roku 1942 přišla Anna Hyndráková, tehdy ještě Kovanicová, jejímuž osudu jsou věnovány nedělní Příběhy 20. století, na základě úřední výzvy na shromaždiště pro pražské Židy: dostala s rodiči předvolání k transportu do koncentračního tábora v Terezíně.
Její starší sestra Truda s manželem Františkem je o pár měsíců předešli. V provizorním lágru v Holešovicích strávili Kovanicovi šest neděl, než přišla v noci na 24. října 1942 výzva k nástupu do vlaku v Praze-Bubnech.
„Tehdy bylo v ghettu nejvíc lidí,“ vzpomíná Anna Hyndráková na příjezd do Terezína: „Obydlená byla každá kůlna, každý chlívek pro prasata, každá prádelna. Nejhorší bydlení měli staří lidé – na půdách. Nebyly tam záchody…, všude špína, která se nedala kvůli trámům zamést, v zimě mráz a v létě vedro. A hlad…“
Nejhorší na životě v Terezíně byl ovšem přízrak transportů „dál na východ“ – lidé sice nevěděli, do jaké hrůzy pojedou, ale každý se snažil transportu co nejdéle vyhnout, každý tušil nejhorší.
V květnu 1944 byla Anna s rodiči v dobytčím vagóně deportována do Osvětimi-Birkenau, do tzv. rodinného tábora terezínských Židů, familienlageru. Lidé, kteří tu žili, nešli okamžitě k tzv. selekci, ale byli z dosud neznámých důvodů ponecháni v šestiměsíční „karanténě“, rodiny navíc směly zůstat pohromadě.
Když uplynula půlroční lhůta transportu, který přijel v září 1943, byli jeho členové zavražděni v plynových komorách. Stejný osud potkal i prosincový transport: „To už jsme pochopitelně dávno věděli o plynových komorách. Viděli jsme ustavičně komíny, které kouřily, a cítili smrad spálené bílkoviny. Viděli jsme ustavičně přijíždět lidi, ale neviděli jsme je odjíždět…“
Ze zdecimovaného rodinného tábora byli pak vybráni lidé, schopní práce, mezi nimi i Anna Kovanicová-Hyndráková. Přestěhovali ji do tzv. frauenlageru (ženského tábora), kde panovaly zcela děsivé podmínky a který ovládaly kruté dozorkyně.
Annini rodiče však ve familienlageru zůstali – a oba zahynuli. „Maminka neprošla selekcí v Osvětimi. A tatínek řekl, že ji nenechá samotnou. Zůstali tam oba. Nejhorší bylo, že jsem pak viděla do našeho bývalého tábora a věděla jsem, že tam jsou naši… Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím.“ Zavražděna byla i Annina sestra Truda s roční dcerou a švagr František.
Po několika týdnech byl z Osvětimi vypraven transport do pracovního tábora Christianstadt (dnes Chrysztkowice v Polsku), do něhož zařadili i Annu Kovanicovou: „Tři dny nám tam nikdo nedal nic najíst. Dost jsme se tam dřely a dělaly těžkou práci, ale v celku jsme to považovaly za docela dobrý tábor. Taky nás hlídaly esesačky, které nebyly takovým vzorem krutosti jako v Osvětimi… Byly blbé, nevzdělané, zlé, ale nebyly to takové sadistky…“
3. února 1945 nastala evakuace a z tábora Christianstadt byl vypraven pochod smrti do Bergen-Belsenu. Anna Kovanicová se spolu s několika kamarádkami pokusila o útěk, ale neúspěšně – skončily znovu v lágru.
Teprve po 5. květnu se dvanáctičlenné skupině vězňů, mezi nimiž byla i Anna, podařilo dostat na svobodu. Do Prahy dorazila 11. května 1945 na koňském povoze, po několikadenní cestě proti proudu německých uprchlíků. Z jejích nejbližších nezůstal naživu nikdo.
