Už je to tady zase: eutanazie

Teď je možná připravenější. - Podnětu se chopila média, v čele s deníkem MFD. O totéž se tam vehementně zasazuje pan redaktor Komárek, šéf názorové stránky. Vzpomínám, že kdysi se jednu chvíli zasazoval se stejnou vehemencí o zrušení trestního paragrafu o incestu.

Chci upozornit na dvě okolnosti. Pokládám je za významné. První se týká taktiky nejsledovanějších, dle mého názoru i méně seriózních médií. Ve vhodnou chvíli nastolí i závažné téma, je-li dosti kontroverzní, ale nikdy je nevyčerpají do dna. Jen ho jaksi polechtají. Za rok, za dva ho nastolí znovu, ale ve stejné podobě. Pokrok poznání rovná se nule. Tento šlendrián je tak sugerován i široké veřejnosti.

Ta druhá okolnost se týká eutanazie. Ani novináři, ani agentury zkoumající veřejné mínění, ba dokonce ani mnozí lékaři nerozlišují dvě zásadně rozdílné věci. Ta jedna je usmrcením pacienta. Druhá je neprodlužováním jeho umírání, čili dovolením zemřít. Oběma říkají "eutanazie". - O kterou z nich jde panu poslanci či kolegovi Komárkovi, to namouduši nevím.

Všímám si, že ten laicky prvoplánový přístup je motivován snahou na pohled ušlechtilou, vycházející z představy nesnesitelně trpícího člověka, který už nemá šanci. Proč tedy neukončit jeho trápení eutanazií? Už není řečeno, co se tím míní. Píchneme mu smrtící injekci? Anebo mu ulevíme, ale přestaneme ho prostě nutit k trýznivému přežívání?

Ponechám zatím stranou toto nerozlišení. Pan poslanec, pan redaktor, ani jiní stoupenci legalizace eutanazie nedali najevo, že uvažují i o společenských důsledcích tohoto legislativního kroku. Někdo z nich občas zmíní země, kde se tak stalo, Holandsko především. Nikdo se však už nenamáhá, aby nám přiblížil, k čemu to tam vede.

Eutanazie ve smyslu usmrcení tam byla původně podmíněna výslovnou žádostí pacienta. Dnes se tam provádí i u těch, kdo nepožádali. Eutanazii na žádost tam provedli i poměrně zdravému staršímu člověku, který to zdůvodnil de facto omrzelostí životem. Jak vidno, dostupnost eutanazie vede k zrušení důležitého tabu v samotné mysli lékařů. Brian Pollard, internista, který důkladně zkoumal holandskou praxi (jeho kniha vyšla i česky), zjistil, že ve všech případech, jimiž se zabýval, nešlo o utrpení toho druhu, jaký mají na mysli naši naivní propagátoři, ale o deprimující stav osamělosti. - Představme si starého člověka, který trpí ponižujícím nezájmem vlastních dětí o jeho osud, a požádá o usmrcení. Je to tak nepravděpodobné? A je to v pořádku?

Touha po možnosti ukončit život smrtícím aktem se v tzv. moderní společnosti šíří. Domnívám se, že jejím motivem není snaha ulevit beznadějně trpícím, ale něco jiného. Je to odmítnutí smrti a umírání jako přirozené součásti životního údělu. Je to sice nevyhnutelné, ale nechci být při tom! Tak jako nechci být při tom, když mě operují nebo preparují bolavou stoličku. Chci znecitlivění. Vyhnout se bolesti při stomatologickém zákroku je rozumné. Platí to i o poslední kapitole životního příběhu? Co je vlastně zač životní projekt, jak si ho vytváří moderní člověk?

Lékařská etika zkoumá problém ze všech možných hledisek. Nejen z některých. Jde-li o eutanazii toho či onoho typu, domnívám se: eutanazie ve smyslu dovolení zemřít - rozhodně ano. A ve smyslu usmrcení? S tím bych si raději nezahrával.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .