Úvaha o svobodě

O potřebě politické svobody se většinou nepochybuje. Její prosazování má dlouhou tradici a už i naše generace ví, že jde o záležitost, nepřicházející ze dne na den. Po pádu berlínské zdi a železné opony se rozpadla komunistická "říše zla" (jak označil kdysi americký prezident Ronald Reagan Sovětský svaz), satelity se odpoutaly a nastala nová situace. Většina nadšenců se zpočátku domnívala, že zvoněním klíčů na tehdejších náměstích odzvonilo starému systému. Měli pravdu, akorát nevěděli, že je čeká série překvapení z dílny různých tunelářů a prominentů hroutícího se režimu. Ti se totiž bleskově zorientovali a politickou svobodu dokázali rafinovaně využít. V některých zemích naskočili na vlnu nacionalismu, jinde se z nich staly vlivné mafie a Rusko dalo světu dokonce systém, řízený bývalými strukturami KGB.

Počáteční nadšení sdílely i Spojené státy, faktický vítěz studené války. Konec komunismu se blahodárně projevil prakticky na všech kontinentech, tedy i v zemích třetího světa. Diplomacie Washingtonu uvěřila představě triumfálního pochodu politické svobody zeměkoulí a veškeré úsilí věnovala pouhému zavádění demokratických mechanismů. Koncem 20. století prezident Bill Clinton slavnostně oznamoval, že většina obyvatel planety žije v demokracii. A jeho nástupce George Bush vycházel z představy, že zavedení svobodných voleb v muslimských zemích povede k vyřešení terorismu, spojeného s islámem. Studenou sprchou byla ale vítězství radikálů, tedy přesně to, před čím varovali blízkovýchodní monarchové. Muslimské bratrstvo v Egyptě přišlo dokonce s novou strategií, podle které je třeba se zapojit do politické soutěže, protože volby stačí pak vyhrát pouze jednou.

Ukázala se stará pravda, na kterou mají Britové výstižný vtip. Jakýsi orientální autokrat přijede do Londýna, kde obdivuje dokonalý anglický trávník. Úplně stejný chce mít doma, dostane tedy semeno, jež po návratu nadšeně zaseje. Jeho tráva je ale mizerná, takže při další návštěvě Londána si stěžuje. A Angličané s typickým klidem odpovídají: víte, ten trávník musíte každý den sekat, a to přibližně následujících padesát let. Demokratické mechanismy jsou jako ona zasetá tráva. V matematice se tomu říká "podmínka nutná, nikoliv postačující". Potřebný je totiž určitý hodnotový systém, který se rodí mnoho let.

Podobné je to se svobodou náboženskou. I zde existuje formální rovina (jakýsi ekvivalent demokratických mechanismů v politice), pod kterou dřímá daleko podstatnější prostor. Ten pak o skutečné svobodě rozhoduje. Formálnímu hledisku je obyčejně učiněno zadost ve chvíli, kdy se nějaký stát stane takzvaně "sekulárním" - když se oddělí se trůn od oltáře a vzniknou stejné právní podmínky pro jednotlivá náboženství. V západních zemích je takový stav dávno samozřejmostí. V mnoha islámských zemích zatím nedosaženým cílem. Zkušenost nicméně ukazuje, že oddělení politiky a náboženství je rovněž pouze nutnou, nikoliv postačující podmínkou.

Navíc, termín "sekulární stát" není šťastný, protože (především v islámských zemích) vyvolává představu bezbožného a hodnotově zvráceného režimu. Lepší by bylo mluvit o státu "spravedlivém", který (má-li správně fungovat) musí být z definice nestranný, stejně jako jeho právní systém. Porušování náboženské svobody je jedním z nejvážnějších problémů současného světa. Diplomacie západních států ho ale podceňují ve víře, že politická svoboda vede automaticky ke svobodě náboženské. Nemusí tomu tak ale být. Právě naopak, některé teokratické země musí zřejmě zavést nejprve svobodu náboženskou, a ta vytvoří podmínky pro standarní demokracii. Jestliže za studené války byla důležitým okamžikem Helsinská konference v roce 1975, kde se komunistické státy zavázaly k respektování lidských práv, pak se dá obrazně tvrdit, že současný islámský svět potřebuje svoje náboženské "Helsinky".

Třetím rozměrem svobody je ekonomika. Člověk je tvor podnikavý a přirozeně ho motivuje úspěch v podobě zisku. Minulé století ukázalo, že stát je obyčejně špatný hospodář (a ještě horší podnikatel). Jeho občané umějí naplnit různé potřeby a vyvinout nové přístupy daleko levněji a rychleji. V prostředí hospodářské soutěže národy bohatnou, zatímco v systému centrálně diktované ekonomiky ztrácejí dech. 20. století o tom přineslo důkazů víc než dost.

Je tedy v zájmu rozumného státu, aby jeho občané požívali svobodu politickou, náboženskou i hospodářskou. Všechny tři mají společný průsečík v přesvědčení, že svoboda je pro člověka dobrá, což ani dnes na některých místech světa není samozřejmostí. Podstatné ale je, že lidé v konečném důsledku chtějí všechny tři rozměry svobody. Jestliže například Čína uvolňuje pouze ekonomickou oblast, je otázkou času, kdy ekonomicky prosperující obyvatelé začnou žádat i svobodu politickou a náboženskou. Všechny částečné modely mají pouze přechodný charakter. Především platí ale to, co napsal kdysi americký spisovatel Robert Frost, že totiž počátkem svobody je odvaha. Odvaha, kterou potřebuje svět stejně jako kdykoliv předtím.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .