Úvaha o padnutí či nepadnutí Špidlovy vlády

12. srpen 2003

Političtí komentátoři či pozorovatelé si s nedávným vyhlášením předsedy ODS Topolánka, že na podzim největší opoziční strana svrhne vládu, mnoho starostí nedělali. Věděli totiž, že jde o věc dost složitou. Buď by museli mít občanští demokraté připravenu nějakou jinou vládní alternativu, která by prostě disponovala většinou hlasů ve Sněmovně a mohla Špidlův kabinet vystřídat poté, co by onou majoritou v dolní komoře byla vládě vyslovenou nedůvěra. Ale s kým by mohli většinu zástupci ODS utvořit? S lidovci i Unií svobody by jim na to hlasy nestačily, museli by tedy přizvat ještě nějaké sociální demokraty. Jenže které?

Těch, co si Špidlu v čele strany nepřejí a stýská se jim po Zemanovi, zase ve sněmovně za prvé tolik není a těžko by s nimi za jeden provaz táhli lidovci a unionisté, a patrně by se jejich účast na nějakém tichém vládním převratu nelíbila ani mnohým zákonodárcům ODS. A ti druzí sociální demokraté, představující sice nepříliš pevnou, ale rozhodně mnohem sympatičtější sociální demokracii postzemanovskou, nemají proč se nyní paktovat s ODS a chtě nechtě padnout do pasti v podobě podezření z přípravy nějaké vyšší formy opoziční smlouvy.

Současné rozložení sil ve sněmovně, kde 20 jalových, tedy nepoužitelných procent, zabírají komunisté, víceméně možnost pokračovat v krasojízdě s jinou koalicí bez vypsání předčasných voleb de facto znemožňuje. A předčasné volby? S těmi by nejprve musely souhlasit dvě třetiny poslanců a ti přece pouhý rok a půl po volbách nebudou mít nejmenší zájem na tom, vypouštět si svůj pomyslný rybník. Kolik z nich by mělo jistotu, že se ocitnou na volitelných místech také na příštích kandidátkách?

To vše Topolánek zřejmě neuvážil a tak mu to ihned připomněli jeho spolustraníci. Například téměř ukázkový realista Vlastimil Tlustý, který nadto s Topolánkem podle všeho tiše soupeří o podíl vlivu v ODS.

Nicméně slova o pádu vlády zazněla a lidé si je, jak můžeme pozorovat z útržků rozhovorů na ulicích nebo v hospodách, dobře zapamatovali. Jistou pravděpodobnost jim nad to dodal poslanec ČSSD Josef Hojdar, který vystoupil z klubu a hodlá podle svých slov sehrát v partii o reformu veřejných financí jakousi bezmála klíčovou roli, přičemž za ním stojí severočeská stranická centrála, stále ještě nespokojená, že Zeman nesedí na Pražském hradě a která se možná domnívá, že by se dalo nějakým způsobem navázat na opoziční smlouvu vstupem do vlády s ODS.

Na otázku, zda nejsou občané spíše než škrty v rámci reformy znepokojení právě situací uvnitř ČSSD, neboť k Hojdarovi by se mohli připojit další zákonodárci největší vládní strany a hlasovat proti reformním zákonům i proti rozpočtu, odpověděl tento týden deníku Právo ministr průmyslu a obchodu Milan Urban, že to skutečně je problémem, neboť pokud se uvnitř vládních stran i v opozici hovoří o pádu vlády jako o optimální a nejdůležitější věci pro budoucnost a teprve potom se začne s reformními kroky, pak z takového oddálení země nic nezíská. Podle Urbana a jistě i premiéra Špidly je naopak reforma tou hlavní otázkou a je prý třeba, cituji, "sestoupit z politických výšin na expertní úroveň, která by měla být podkladem pro politická rozhodnutí a ne opačně".

Špidlovi lidé, a k nim Milana Urbana jistě lze počítat, nynější ministr se ještě coby šéf poslaneckého klubu například do značné míry podílel na prohře zemanovského křídla v prezidentských volbách - jsou si vědomi, že v dalších čteních jedenácti reformních zákonů bude padat množství pozměňovacích návrhů a to nejen z opozičních lavic, ale musejí zároveň věřit, že nakonec převládne zdravý rozum. To jest, že i pokud některé návrhy na změny neprojdou, jako celek bude reforma přesto podpořena, neboť ji, jak už bylo řečeno, nelze odkládat.

Urban doslova říká, opět cituji, "pozměňovací návrhy vládních poslanců nemohou sloužit k pádu vlády". A Urban pak dále říká to vůbec nejpodstatnější, když komentuje požadavky odborů, které se v mnohém kryjí s tím, co z Vysočiny doléhá také od Miloše Zemana na koaliční adresu. Totiž, cituji, "tady se nyní hraje o něco důležitějšího než jen o politické posty, totiž o dlouhodobý vývoj této země. Bylo by nesolidní využít reformu k získání politické moci i při vědomí, že otáčím kormidlo špatným směrem a v roce 2010 budu muset říci, že vše mělo být jinak. Reformu nelze chápat jako společenskou hru, která by si hrála s myšlenkou, že klíčové je jen znovu postavit, i když jinak, figurky a pak se hraje dál. Uznávám, že situace je přitom velmi lákavá, aby padla vláda. ODS to otevřeně deklaruje. Situace může být lákavá i pro členy vládní koalice k posílení svého vlivu, své moci, může být lákavá i uvnitř strany, cílem určité skupiny může být odstranění Vladimíra Špidly z čela vlády a prosazení menšinové vlády a tak dále".

To vše zní logicky a z této logiky také vycházejí ti, kdo Topolánkem deklarovaný útok na vládu nahlížejí střízlivě s tím, že by ovšem k předčasným volbám dojít mohlo. Nicméně později, možná nejdříve někdy mezi 2. a 3. rokem tohoto volebního období.

Nemuselo by tomu tak ovšem být, pokud by ODS jasně formulovala svojí představu, jak veřejné finance postavit na nohy. Jenže Modrý úděl, prý dílo především Vlastimila Tlustého a skupinky ekonomicky zaměřených poslanců ODS kolem něho, jasnou alternativu nenabízí. Místo toho však reprezentanti ODS říkají, že jak by vypadala reforma podle jejich představ se lidé dozví, až budou občanští demokraté ve vládě.

To je ovšem dost zvláštní, protože pokud ODS také vidí reformu jako nezbytnou a neodkladnou a ta, jíž chystá Špidlův kabinet, je pro hlavní pravicovou stranou naprosto nedostatečná, pak by přece měli svoji verzi předložit v plné kráse ihned a také usilovně pracovat na její realizaci. To jest hledat spojence a skutečně se pokusit vládu smést. Jinak to vše vypadá jen jako takové lákavě znějící řeči. Kdo už je dlouhodobě zklamán z toho, že ODS nepředstavuje čitelné vize toho, co dělat jinak a lépe, než sociální demokraté, kteří už jsou ale šestým rokem u moci, považují text Modrého údělu za typický produkt strany, která dávno ztratila onen pověstný tah na branku, jakým se vyznačovala v prvním letech své existence s energií nabitým Klausem na čele.

Pokud skutečně ODS chce jen profitovat z vládních neúspěchů a nepopulárních kroků, do kterých by se jí samotné ovšem nechtělo a tak se k moci prozatím moc nedere, potom si Vladimír Špidla musí dělat starosti jen s vlastními poslanci. Jenomže ti, kdo by rádi vládu položili, podle všeho nemají v záloze žádnou variantu jak dál. Miloš Zeman stojí mimo, Václav Klaus je prezidentem. A ODS, byť v ní mají dost silné slovo exponenti opoziční smlouvy, se do fůze se Zemanovými lidmi jen tak nepustí. Pokud by tedy případně vláda přece jen po neúspěchu reformy padla, nastal by v domácím politickém rybníku nechutný zmatek, z kterého by vedle ODS nutně vyšli dalším preferenčním nárůstem komunisté, a co především, veřejné finance by se dál propadaly do červených čísel. Jak známe české politikaření, lze si takový vývoj ovšem docela dobře představit. Kolik lidí by pak ale šlo příště ještě volit a koho vlastně?

Spustit audio