Úvaha nad Miroslavem Ransdorfem a funkcí KSČM u nás

V dobách sterilních snah o takzvanou vyváženost by se dalo říci, oba pohledy jsou legitimní. Pohled poslance českého parlamentu, který je zván k přednáškám na americké univerzity a pohled bývalých utečenců z vlasti, ve které vládla předchůdkyně strany, kterou pan poslanec zastupuje v českém parlamentě.

Miroslav Ransdorf ovšem z řady českých komunistických vůdců přece jen vyčnívá a jeho hlas lze snad považovat alespoň částečně za alternativní. Jako solitér s ochotou používat vlastní hlavu, se blíží představě člověka, jemuž se v předválečných dobách říkalo salónní komunista. Nepochybně sečtělý intelektuál, jehož encyklopedické znalosti jsou obávané, historik se záběrem od antiky přes husity po moderní formy marxismu. Občas dokonce pohrozí rezignací, jako když se, zřejmě ke svému překvapení, doslechl, že se díky hlasům jeho kolegů z KSČM hradní brána otevřela právě Václavu Klausovi. Ostatně konzervativní komunistické křídlo se nedávno pokoušelo Ransdorfa odstranit z vedení strany.

Pokud jde o newyorský incident, dá se říci, že nekompromisní názor krajanů na přítomnost jakéhokoli komunisty v sále, nás opět jednou obohatil o pohled zvenčí. Některé věci nám už dnes připadají normální. Jim stále ještě zvrhlé. Příznačné je, že drobečky krajanských hlasů, sesbírané v loňských parlamentních volbách od těch nadšenců, kteří vážili cestu až na ambasády, se k přítomnosti komunistů v české vládě vyjádřily jasně.

Když hovoříme o českých komunistech, nemusíme mít na mysli pouze a jedině parlamentní KSČM. Existuje totiž alternativa. Po celá devadesátá léta tu v tichosti působí Strana československých komunistů od roku devadesát devět, autenticky přejmenovaná na Komunistickou stranu Československa. V rámci krajní levice představuje tvrdé jádro, či spíše jádro natvrdlých, kteří nepochopili, že nová doba si žádá nové metody, tedy že třídní boj už nelze vést tak primitivními prostředky jako zastara. Ne, že by mezi komunisty a ultrakomunisty neexistovala řevnivost, jedni jsou o druhých přesvědčeni, že zradili společnou věc. Vyplatí se proto zapátrat v programech a porovnávat. KSČM, v současnosti preferenčně druhá parlamentní strana v republice, říká o svých cílech přibližně toto.

Jde nám o socialismus, kterým rozumíme demokratickou společnost svobodných, rovnoprávných občanů. Společnost politicky a hospodářsky pluralitní, o maximální občanskou samosprávu, prosperitu, sociální spravedlnost, životní prostředí, bezpečnost a mír. Program takřka sociálně demokratický.

Oproti tomu KSČ nabízí toto: Chceme sociálně spravedlivou a demokratickou společnost, jejímž cílem je socialismus. Ovšem, že KSČ už nehovoří o demokracii jako o pluralitním ekonomickém systému, a budiž jí to ke cti. Spokojuje se s vnitrostranickou diskusí, ovšem, že demokratickou, jež má vést i ideové organizační a akční jednotě. Obě strany vycházejí z marxistického učení a světového názoru a chtějí spolupracovat s mezinárodním levicovým a komunistickým hnutím. Obě se hlásí k odkazu českého komunistického hnutí a dědictví KSČ.

Jak je vidět, rozdíly v proklamovaných cílech jsou vcelku kosmetické. Komunisté měli několik zlatých zásad. Například, že všechna moc ve státě patří lidu a že lid vládne prostřednictvím svých volených zástupců. Jistě správné. Když už si tedy český lid, prostřednictvím svých volených zástupců, odhlasoval zákon o protiprávnosti komunistického režimu, a přitom jim dovoluje pěstovat si hned dvě komunistické strany v zemi, pak by možná bylo poctivé říci na rovinu, že už je nám milejší Miroslav Štěpán, se svou KSČ, která otevřeně prohlašuje, že jakmile by se dostala k moci, napaří nám místo parlamentní demokracie tak maximálně demokratický centralismus, než Grebeníčkova KSČM. Ta totiž vydělává na iluzi, že lze odpreparovat z předlistopadové doby, jakási selektivní, často velmi imaginární dobra, a ta pak přenést beze změn do poměrů polistopadového zla. Jenže ono je to buď- anebo.

Zpět k Miroslavu Ransdorfovi a straně jíž je členem. Máme tedy považovat dnešní legitimní parlamentní KSČM za stranu normálního politického byznysu, která láká voliče, stejně jako ostatní, jenom používá jiných lízátek? Zbytečná otázka. Dávno jí tak bereme. Spolupráce ostatních stran s KSČM v parlamentě bují jako nikdy před tím, a to co KSČM říká na mítincích a píše na internetu už zajímá maximálně Petra Cibulku. Jak praví oblíbené rčení, karty rozdaly voliči.

K projevu předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka k osmdesátému výročí vzniku mateřské KSČ se lze dočíst mj. o tom, že na poválečný vývoj u nás působil "limitující vliv sovětského modelu socialismu u nás". Tak tedy malá parafráze. Zdá se, že limitujícím faktorem snahy českých komunistů o plnou rehabilitaci je, alespoň v očích některých jedinců - fakt, že jsou nadále komunisty. Zatím se KSČM nadále koupe v blaženém oparu nestoudnosti, která tak snadno falšuje úlohu komunistů v českých dějinách.

Malý příklad za všechny. Poprava Milady Horákové rovná se justiční omyl. Tak nějak pravila místopředsedkyně poslaneckého klubu KSČM Jitka Gruntová. Dokud se tedy toto nezmění, bude se muset Miroslav Ransdorf smířit s tím, že ho lidé, kteří si pamatují proč přišli o vlast, budou možná ještě nějaký čas posílat za dveře. Ale může být klidný. Doma už se mu to nestane. Dráha je dávno volná.