Úvaha na téma prvomájových oslav

Lidé mávali, volali, skandovali. Někteří tatínkové nesli na ramenou dítky předškolního věku. I ony mávaly. Vůči televizním záběrům bychom měli být ostražití. Jsou především dílem kameramana, střihače a redaktora. Často i objednávky z vyšších míst. Ale my, kterým je víc jak třicet jsme ty prvomájové exploze davové euforie prožívali na vlastní kůži. I když jsme pak třeba na ně přestali chodit. Víme, že kamery v tomto případě nelhaly. Tak to prostě bylo. S jakými pocity lidé přicházeli na seřadiště průvodů, to bylo různé, ale přicházeli, pochodovali, tvářili se radostně a mávali. Jako pamětník jsem si všímal v jakém rozpoložení se lidé po manifestacích rozcházeli.

Příležitost jsem měl, bydlel sem ve středu Prahy pod Letenskou plání a v příslušnou dobu sem vyrážel na procházku se psem. I po rozchodu přetrvávala u účastníků uvolněná, ba rozverná nálada. Kolegové a kolegyně z práce si druhý den důvěrně oddechli, že to mají letos za sebou. pokud měl někdo z nich skutečně trapný pocit, protože si zřetelně uvědomil, že byl zmanipulován, víckrát tam nešel. Ale takových bylo málo. Příští rok se na seřadiště znovu dostavily statisíce a vše se opakovalo. Otázka, která vybízí k zamyšlení zní takto: "Jak lze z těch statisíců jednotlivých lidí učinit masu a přimět ji, aby se chovala a dokonce aby to prožívala předem naplánovaným způsobem?"

Odpověď zní: "Kupodivu snadno." Sám se nad ty svedené nevyvyšuji. Jako vysokoškolák sem měl zájem dostudovat a na manifestace sem se smíšenými pocity chodil. Dnes už nás nikdo nenutí k masovému předstírání socialistické, či jiné radostnosti, ale ta znepokojivá možnost přimět člověka, aby přestal být sám sebou a stal se součástkou manipulované masy, ta trvá. Už to nejsou kádrováni, politruci, nebo uliční důvěrníci, kdo nás k tomu nutí. Někdy to bývají šéfové na pracovišti. Pamatuji známého, jemuž řekli, že tam u nich končí, protože prý nepochopil filozofii firmy. Někdy, nebývá to moc často, ale není to výjimka, se na takového nekomfortního nešťastníka soustředí tlak pracovního kolektivu, který ho prostě vyštípe.

Této soustavné kolektivní šikaně se odborně říká mobing. Není to jen pracovní kolektiv, ale třeba organizace politické strany, například její poslanecký klub. Znevolňující tlaky, které si vynutí přizpůsobení, působí zvláště na mladé. Ti pak podlehnou diktátu vrstevnické party, nebo generační módy, protože nechtějí být izolováni. Ale i ti starší, kteří si nevědí sami se sebou rady, chtějí někam patřit, a proto se podvolí sugesci veřejného mínění, respektive jejich nejsledovanějšího média. Mechanicky pak papouškují co tam viděli, slyšeli, nebo četli a spolu s podobně postiženými se v tom utvrzují. Myslím, že většina našich veřejných diskusí má právě tento ráz.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .