Ústavní soud sice poplatky nezrušil, ale... (!)

Dospěl k němu nejmenší možnou většinou, tj. poměrem 8:7. - Ústavní soudci a soudkyně pravděpodobně zápolili jedni s druhými. Budiž, výklad práva, hledání a nalézání spravedlnosti, to je někdy lopotná práce. Vyžaduje soudnost, a ta předpokládá moudrost. Ale jaká soudnost a moudrost, když přinejmenším ti z ústavních soudců, kteří byli předtím stranicko-politickými profesionály, prosazovali stanoviska svých politických stran?

Inu, i soudce je člověk a nemůže se vysvléci ze své člověčiny. Co když ji ale prožívá příliš úzce, totiž jako stranicko-politickou identitu? Nehrozí pak nebezpečí, že se Ústavní soud stane pouhou expoziturou sněmovny, rozhádané natolik, že její schopnost řešit problémy je vážně omezena? Ano, takové nebezpečí hrozí. Ústavní soudci o tom vědí. Dokáží se mu ubránit? S potřebnou mírou soudnosti a moudrosti možná. Disponují tou potřebnou mírou?

Jistý ústavní soudce např. prohlásil (podle HN), že je (cituji) "nedůstojné pobíhat po zdravotnických areálech a hledat platební místo, kde je možné zakoupit si vstupenku do zdravotnického systému" (konec citátu). Ta "vstupenka" zní vtipně. Je to ale výstižný výklad funkce regulačního poplatku? Nekoncipoval ji normotvůrce spíše jako vstupní kontrolu záměrů toho, kdo vstupuje? Nevím, zda se mu to povedlo. Někdo tvrdí, že ano. Sluší ale ústavnímu soudci, aby místo výkladu pojmového významu předložil vtipnou metaforu? A hlavně: Co má co společného poukazovat na provozní potíže, nespíš začátečnické, se zjišťováním ústavnosti?

Právě tak by slušelo Ústavnímu soudu, kdyby ústavní soudci - přestože nacházejí v téže věci tu spravedlnost každý jinde - kdyby byli vzájemně solidární alespoň v jejím hledání. - Paní Eliška Wagnerová prohlásila po vyhlášení rozhodnutí (opět dle HN), že tím utrpěla důvěryhodnost soudu a že kolegové, kteří tvořili tu těsnou většinu, rozhodovali cynicky a ze slonovinové věže. - Když se jí pak novináři ptali, zda ten zásadní nesouhlas jedné poloviny soudu proti té druhé může mít nějaký vliv do budoucna, opáčila slovy: "Já nevím, jaký vliv myslíte."

Osvětlím to příkladem odjinud. - Když sleduji, jak hovoří před televizními kamerami poslanec Rath s ministrem Julínkem, mám dojem, že pan Julínek nebude mít napříště nejmenší chuť se s panem Rathem setkat. Před časem jednal podobným způsobem poslanec Tlustý s tehdejším ministrem Sobotkou. A jiní a jiní... - Urážka je zpravidla zraněním, které se nezapomíná a neodpouští. A mění dosti podstatně způsob vzájemné komunikace.

Domnívám se, že výše uvedená slova ústavní soudkyně byla urážlivá a že by bylo lépe, kdyby nezazněla. Paní Wagnerová (mně jinak sympatická) svým morálním odsudkem zranila sebeúctu větší poloviny svých kolegů. Napříště se jí bude s nimi jednat obtížněji. Tím vlivem do budoucna může být prohloubení nejednoty Ústavního soudu, o něž se zaslouží i emoce velmi osobní.

Urážka se stala konstantou našich politických debat. Kdysi s tím začal jistý doktor Sládek, tehdy poslanec. Nebyl sám. K sofistikovanějším projevům despektu vůči svým oponentům rád sahal i Václav Klaus. Miloš Zeman, jeho blíženec, mu to nezůstával dlužen. Žurnalistika, pro niž to bylo vítané téma, se postarala o to, že se faktické selhání rozpravy stalo běžnou normou. Další příklady uvádět nebudu, bylo by to nošením dříví do lesa. Někdy tu běžnou normu přijme za svou i politik, jemuž předtím nebyla vlastní. Patrně tu existuje jakýsi tlak nebo tah tímto směrem, který působí jako selekční faktor.

Opoziční politici si často stěžují, že ti, co vládnou, se s nimi "nebaví". Nekomunikují. Trvá to už dlouho a je jedno, vládne-li zrovna pravice nebo levice. Není divu, oni to jinak neumějí. - Je škoda, že i Ústavní soud přestává tomuto zlořádu odolávat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .