Úspory budou, reformy ne

Vládní koalice chce splnit konvergenční program, kterým se zavázala Evropské unii k rozpočtové kázni. "Výdaje jsou nyní takové, že můžeme směle říkat, že parametry konvergenčního programu budou dodrženy," pochvaloval si jeden z koaličních šéfů, předseda KDU-ČSL a také předseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Miroslav Kalousek. Do konce září by měl upravený návrh přijít do Poslanecké sněmovny.

Zopakujme si tedy hlavní čísla. Výdaje státního rozpočtu mají podle koaličně dohodnutého návrhu činit 908 miliard a nemají být překročeny. Příjmy jsou odhadovány na 824 miliardy, rozpočtový schodek je tedy 84 miliardy. Pokud by se plán podařilo dodržet i v následujících letech, Česká republika by měla splnit limit pro přijetí společné evropské měny. Ten jí předepisuje deficit státního rozpočtu ve výši tří procent z celkového hrubého domácího produktu. Letos, i podle optimistických odhadů, to bude kolem pěti procent.

Vládní koalice se tedy v zásadě vydává správným směrem, ke snížení zadlužení státu, které zejména v posledních letech se prudce zvýšilo. Každý deficit je totiž nutné v následujících letech splácet. Bývalá sociálně demokratická vláda a její premiér slibovaly růst hrubého domácího produktu a zamezení daňovým nedoplatkům. Z toho podle ní bude možné financovat schodky státního rozpočtu, které od roku 1998 začaly růst, proti dnešnímu byly ovšem miniaturní. Teprve za nové vlády Vladimíra Špidly se ukázalo, že tato taktika není nejlepší, zadlužování ale dále vzrůstalo, vláda se však přece jen odhodlala k opatrným reformám. Také díky nim může nová vláda plánovat další snížení dluhu.

Je totiž třeba připomenout, což někteří politikové dosti neradi slyší, že každý schodek zvyšuje splácení dluhu v příštích letech a čím větší dluh, tím větší splátky a tím opět větší dluh. V tomto smyslu se hospodaření státu nijak neliší od hospodaření každé domácnosti, která se také může extrémně zadlužit a splácet staré dluhy dluhy novými, ale jedno se celý systém sesype.

Česká vláda to v tomto smyslu nebude mít jednoduché především politicky. Už nyní upozorňují někteří experti na problematičnost šetření bez dalších reforem. Například hlavní ekonom HVB banky Pavel Sobíšek v rozhovoru pro ČTK dnes upozornil, že snížení deficitu vypadá na první pohled jako dobrá zpráva, avšak trvají pochybnosti, jak chce vláda tohoto snížení docílit. Ušetřit v sociální oblasti bez změn zákonů bude problematické. Sobíšek se obává, aby plánované snížení výdajů nebylo jen papírové, tedy aby vláda pouze nezměnila makroekonomické parametry rozpočtu. K nižším výdajům by se mohlo dospět například snížením odhadu nezaměstnanosti.

Ekonom v tomto případě asi udeřil hřebík na tu správnou hlavičku. Vzbuzuje opravdu značné pochybnosti i u laika, jak je možné v rozpočtu tolik ušetřit, aniž by pokračovaly viditelné reformy. Jak známo, nejvyšší výdaje ve státním rozpočtu jsou výdaje povinné, vyplývající ze zákonů. Nejvíce prostředků spolyká sociální systém. Vláda se sice dohodla na postupné reformě tohoto systému, včetně systému penzijního, jenže taková reforma je otázkou několika roků. Těžko je možné si představovat, že přinese své plody okamžitě. Spíše naopak, každá reforma je ze začátku spíše nákladnější, výsledky se dostaví až později.

Jako při každé práci, nejprve je nutné investovat a sázet, pak teprve sklízet. Minulé vlády, samozřejmě včetně pravicových na tuto pravdu poněkud pozapomněly. Důležitá pro ně byla perspektiva pár let než perspektiva dlouhodobá. Stejně tak je tomu u vlády premiéra Grosse. Ta má před sebou pouhé dva roky, přičemž za tyto dva roky by její politické strany chtěly opět vyhrát volby, aby mohly ve vládě pokračovat. Jenže právě toto je velmi nepravděpodobné. Už nyní všechny tři vládní strany zaznamenávají pokles volebních preferencí, přičemž jedna z nich Unie svobody, je už dlouho pod úplnou hranicí volitelnosti.

Za takových podmínek se stěží mohou dělat odvážné reformy, koneckonců nastartování i těch opatrných nejspíš stálo křeslo bývalého premiéra Vladimíra Špidlu. Situace pro skutečné reformy je velmi nepříznivá. Za ní mohou být škrty jen drastickým omezování v systému, který nemůže být jiný než neefektivní. A tyto škrty ho mohou bez řádného promazání zadřít úplně.

Přitom ještě navíc mohou být pochybnosti i o tom, zda-li se snížení opravdu podaří prosadit. Koalice bude muset opět spoléhat na svou těsnou poslaneckou většinu a je možné si představit, že radikální škrty nenaladí právě jednotlivé vládní poslance k nadšení pro rozpočet. A pak je tu ještě možnost, že rozpočet bude schválen, ale vzhledem k příliš optimistickým odhadům příjmů nebude dodržen. Tak se stalo v několika minulých letech, aniž by se z toho něco vyvodilo.

Vládní koalice tedy dnes možná představila plán, jak ušetřit, ale nyní bude hledat cesty, jak vlastně neušetřit. Bude se snažit hledat úspory, ale přitom nic nevzít ze sociálních slibů, které dala zejména ČSSD. To bude úkol pro chytrou Horákyni.