Úspěch extrémistů v Maďarsku

12. červen 2009

Volal jsem tento týden jednomu maďarskému politologovi, abych si s ním popovídal o úspěchu extrémistické maďarské strany Jobbik v evropských volbách. Protože je to úspěch, který by neměl nechat klidný nikoho, kdo žije ve střední Evropě.

To, co jsem si z toho rozhovoru odnesl nejvíce, bylo téměř šokující poznání, jak podobné si Česká republika a Maďarsko v tomto ohledu jsou a jak slepě se blížíme do situace, s níž si dnes Maďaři už téměř nevědí rady. A volí právě antisemitský, protirómský, xenofóbní a pro nacistický Jobbik.

Kdybyste to náhodou nevěděli, tak je to právě ta strana, která už několikrát pořádala hromadné přísahy svých uniformovaných Maďarských národních gard. V čemž pokračuje, i když tyto polovojenské oddíly - připomínající ne náhodou předválečné nacisty - soud zakázal. Protože jak řekl šéf hnutí a zároveň vůdce gard Gábor Vona, gardy nelze zakázat. Ale zpět k těm podobnostem. V České republice, podobně jako v Maďarsku vzniká systém dvou politických bloků, které spolu soupeří na život a na smrt. A to tak, že jim, byť to jsou demokratické síly, přijde lepší spojit se s nedemokratickými, nebo přinejmenším problematickými stranami, ve své části politického spektra, než se svým úhlavním soupeřem. Proto Jiří Paroubek mluví o tom, že po volbách půjde do koalice s nereformovanou Komunistickou stranou Čech a Moravy, stranou, které vadí dokonce i odhalování pravdy o stalinistických procesech padesátých let. Proto někteří představitelé ODS mluví o spolupráci se stranou Suverenita dnes už "díky voličům" bývalé europoslankyně Jany Bobošíkové, která má svojí rétorikou velice blízko k rakouským haiderovcům a jejich pohrobkům.

Čeští politici, kteří takovou atmosféru vytvářejí, jak v sociální demokracii, tak v ODS, se nebudou moci vymlouvat, že nevědí, k čemu to vede. Mohou se totiž podívat na Maďarsko, které už v podobné atmosféře žije více než deset let. Taková atmosféra vede ke spirále populismu, politického a ekonomického, jež míří ve svém konečném důsledku ke krachu, jak hospodářství, tak demokratické politiky.

Čeští neonacisté jsou, podobně jako byli před lety ti maďarští, zatím neschopnou sebrankou, jež postrádá jak charismatické vůdce, tak schopnost dohodnout se mezi sebou a především oslovit větší část české veřejnosti. Přesto si nic nenamlouvejme, voličský potenciál mají tito extrémisté v Česku stejný, ne-.li větší než v Maďarsku. Nejsme sice na rozdíl od stejně velké země u Dunaje zatíženi hypotékou trianonské smlouvy a menšinami Maďarů v sousedních státech, ale naše vnitřní hypotéka s vyhnáním sudetských Němců a devastací celé třetiny naší země a totalitou není o nic menší. Téměř pět procent hlasů pro Janu Bobošíkovou v českých eurovolbách a patnáct procent českým komunistům, tedy dvou stranám, které se na tomto tématu přiživují, je dostatečnou vizitkou.

Maďarská ekonomika se na konci minulého roku prakticky zhroutila a nebýt dvaceti pěti miliard dolarů od mezinárodních měnových institucí, zhroutila by se zcela. Maďaři teď prožívají pád svých snů o lepších časech, pád, který pokud si nedáme pozor, může za dva, tři, pět let potkat i nás.

To, co se mi zdá nejnebezpečnější, je podobnost, kterou lze vysledovat mezi cíli a metodami českých i maďarských nácků, ano "nácků" tak bychom se jim měli naučit říkat, protože ničím jiným, než obdobou tohoto hnědého nebezpečí z první poloviny minulého století nejsou. Romská menšina, zahraničí firmy, Severoatlantická aliance a Evropská unie, pochody maďarského Jobbiku do romských ghett jakoby z oka vypadly těm, které podnikají neonacisté čeští.

Samozřejmě, žádné spojení těchto skupin aktuálně nehrozí, jak to tak u extrémních nacionalistů bývá. Ale jak varoval onen maďarský politolog, s ním jsem před pár dny mluvil, extrémisté se vzájemně podporují především svými útoky a vlastně už jen svojí existencí. Takže patnáct procent pro Jobbik je hezkých pár procent pro Slovenskou národní stranu a vzpruha i pro jejich české protějšky. Pokud se chystáte poznamenat, že je to pár stovek vyšitnutců, tak vás chci závěrem varovat - to bylo až do konce dvacátých let kolem Adolfa Hitlera taky. A pár let potom převzali v Německu moc.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: pal
Spustit audio