Úskalí volebního úspěchu zelených

Podle něj jde o osobní názor jednoho z kandidátů a zelení chtějí získat co nejsilnější mandát, který by jim otevřel prostor pro případné vyjednávání o účasti v koaliční vládě. Svým způsobem jde o nepříliš významný rozpor. Stojí však za pozornost. Hlavně kvůli tomu, že ilustruje případný osud zelených po volbách, pokud v nich uspějí a do sněmovny proniknou. Právě rozhodování o případném vstupu do vlády či o usednutí do opozičních lavic by mohlo být rozbuškou, která by mohla vést k rozkolu uvnitř strany. Strmý nárůst popularity a šance na volební úspěch totiž nejdou ruku v ruce budování pevné stranické struktury. Takže zelení momentálně představují poněkud nesourodé uskupení osobností různých názorových proudů. A blížící se volby jim nedávají čas na vnitřní konsolidaci. Ta by měla být na pořadu dne až po volbách a případné téma koaliční spolupráce může k tomu být vhodnou příležitostí. Samozřejmě tyto úvahy jsou zatím předčasné. A nic na tom nemění ani fakt, že všechny tři společnosti zabývající se systematicky průzkumy volebních preferencí pasují zelené do role jedné ze stran, které obsadí po volbách křesla v poslanecké sněmovně.

Podpora zelených je totiž křehká a bude záležet na tom, zda si případní příznivci zelených nerozmyslí účast u voleb, či se na poslední chvíli nerozhodnou pro podporu někoho jiného. Z tohoto úhlu pohledu jsou zelení vůči zavedeným parlamentním stranám v největší nevýhodě. Na druhé straně zase mohou těžit z toho, že nebyli spjati s mocí. Navíc v některých zavedených demokraciích prakticky představují už tradiční parlamentní stranu, takže volič se svým způsobem nepouští do neznámého experimentu. Ve svém čele mají zároveň člověka, který je mediálně zdatný. Navíc se mu zatím daří kočírovat nesourodý tým, tak že nepůsobí jako rozhádaná partaj, která řeší hlavně vnitrostranické spory a na nic dalšího nemá čas. Zelení momentálně vystupují v pozici strany, do které mohou vkládat naděje především občané nespokojení se stávající politickou reprezentací. Jde však o velmi nesourodou skupinu. Proto je pro zelené problematické vyjadřovat se jednoznačně o tom, s kým by mohli po volbách spolupracovat. Jedinou výjimkou jsou Bursíkova slova, že jeho strana nepodpoří jakoukoli variantu budoucí vlády, která by se opírala o podporu komunistů. Pokud tedy zelení zvládnou všechna předvolební úskalí, mohou se stát významným hráčem na povolební scéně. Nejrůznější varianty příštího kabinetu totiž ještě nedávno vycházely z toho, že ve sněmovně budou pouze představitelé ČSSD, ODS, KDU-ČSL a KSČM.

Za takovéhoto rozložení sil a vzhledem k vývoji volebních preferencí se hovořilo především o dvou možnostech. Konkrétně o menšinové vládě sociální demokracie a o velké koalici ODS a ČSSD. Vstupem zelených do hry by se tyto varianty mohly zkomplikovat. A to nejenom tím, že by ve hře bylo více subjektů, ale také už zmiňovanou nesourodostí zelených. Na tuto stranu by mohl být po volbách vyvinut enormní tlak a ten by mohl vést k rozkolu. Takže ve sněmovně by se mohli ocitnout poslanci, kteří by se stali sólisty a kteří by mohli výrazným způsobem zamotat dění kolem sestavování budoucí vlády. Zkrátka příklon zelených buď k sociální demokracii nebo k občanským demokratům by pro ně mohl být zničující. Pro zelené by tudíž bylo nejlepší, kdyby se jednání o vládě nezúčastnili, odolali vábničkám moci a zamířili do opozičních lavic.

Nejenom vzhledem k Bursíkově reakci na opoziční úvahu Petra Uhla to však není příliš pravděpodobné. Pokud budou totiž politici chtít i nadále odsunout ze hry relativně silné komunisty, budou muset do dění vtáhnout zelené. Takže nejenom volební výsledek, ale hlavně zvládnutí jeho povolebních dopadů rozhodnou o šancích zelených stát se dlouhodobě úspěšnou parlamentní stranou.