USA v roce 2004

Z hlediska hospodářského byl pak pod velkým tlakem dolar a zkouška se týkala hlavně schopnosti americké ekonomiky růst i v časech minimálního optimismu.

Zhruba se dá konstatovat, že ve všech uvedených testech Spojené státy obstály. Obstál také prezident Bush. Současně se dá ale konstatovat, že úspěchy nebyly až tak oslnivé. Jinými slovy, že potenciál Ameriky je podstatně větší, než jsme to mohli v roce 2004 sledovat.

Začněme u zahraniční politiky, jež byla poznamenána nepříznivým vývojem situace v Iráku. Je samozřejmě otázka, nakolik mohla americká administrativa problémy předpokládat, a tedy: v čem mohla invazi a obnovu jinak plánovat. Jedna věc je ale jistá: kvůli Iráku ztratil Washington podporu klíčových spojenců v Evropě, hlavně Německa a Francie. Věrnost sice zachovala Británie, Španělsko či Itálie, tam se ale dostaly pod palbu kritiky pro změnu domácí vlády.

V jistém smyslu se dá říci, že stoupla váha takzvané "nové Evropy", jež Ameriku podporovala podstatně více než jádro Evropy staré. Bylo by ale ošidné vyvozovat z toho dalekosáhlé důsledky. Zjednodušeně by se dalo konstatovat, že Bushova politika Evropany rozdělila na dva tábory - a z časového odstupu je zřejmé, že to nebylo nejšťastnější.

Na Západě se hojně diskutuje o příčinách. Byly to priority Bílého domu, nebo spíš Bushův přímočarý styl? Byla to konkrétní rozhodnutí, nebo způsob, jakým se k nim dospělo? Byly to jednotlivé kroky, nebo kritický nedostatek komunikace, který je provázel? Odpověď je zřejmě kombinace všeho, zjevně ale Evropanům vadilo hlavně to, že jejich názory, obavy a pochybnosti nebyly Washingtonem brány v potaz. Z tohoto pohledu prezident Bush ztratil Evropu a bude pro něj velmi těžké získat ji zpět.

Ani ve zbytku světa si washingtonská administrativa mnoho přátel nenadělala. Prezident Bush to komentoval slovy, že jeho posláním je dělat to, co je správné, nikoliv sažit se o příjemné konverzace s různými premiéry a prezidenty. Faktem je, že Washingtonu v roce 2004 nechyběl potřebný důraz. Na druhé straně je ale otázka, zda jeho politika vycházela ze správné analýzy situace v jednotlivých zemích.

Příkladem zjednodušeného pohledu byly vztahy s ruským prezidentem Putinem, jehož protidemokratické kroky a nespravedlivou válku v Čečensku Bílý dům nekomentoval jenom proto, že ho považuje za spojence v boji proti terorismu. Podobně bychom mohli hodnotit vztahy s problematickou Saudskou Arábií, Egyptem a dalšími zeměmi. Zlé jazyky Bushovi vyčítají, že v zahraniční politice bylo jeho úlohou izolovat islámské teroristy, místo toho ale izoloval Spojené státy.

V domácí politice byl americký prezident podstatně úspěšnější, hodnotíme-li jeho počínání z hlediska rčení: konec dobrý, všechno dobré. Naprosto přesvědčivě vyhrál listopadové volby a jeho mandát nyní nemůže nikdo zpochybňovat. I přesto, že kritika demokratického protikandidáta Johna Kerryho byla mimořádně účinná, George Bush dokázal přesvědčit Američany, že je mužem na svém místě. A to ve chvíli, kdy se mu nedařilo ani v ekonomice, ani v zahraničí. Experti konstatovali, že volby nakonec nevyhrál ani tak Bush osobně, jako spíš jeho hodnoty.

Jaké tyto hodnoty vlastně byly? Vysoké procento amerických voličů uvedlo, že ve volebních místnostech pro ně rozhodoval morální profil kandidáta. V případě prezidenta Bushe měli pocit, že je to člověk, který jim říká věci rovnou do očí, netají se problémy ani svou vírou v Boha. Je to pro ně člověk, který se rozhoduje na základě morálního přesvědčení, nikoliv na základě rozehrané šachové partie. Evropané tuto věc nikdy dostatečně nepochopili a v průběhu roku se uchylovali spíš k lacinému zesměšňování nebo démonizování prezidenta Bushe, což zastíralo skutečnost, že jeho autorita ve Spojených státech je mnohem vyšší než by se mohlo ze starého kontinentu zdát.

Co se týče ekonomiky, tu se Američanům rozhýbat nepodařilo. Několikrát se objevily dobré zprávy o oživení, jež ale nikdy nevedly k trvalému trendu. Dolar padal do nepoznaných hlubin vůči euru, což hojně využívaly země, vyvážející ropu. Cena černého zlata vyskočila skoro na dvojnásobek, což samozřejmě zabrzdilo hospodářství v Americe. Nad dolarem jako světovým platidlem visí nyní otazník - jeho úlohu by mohly přebrat jiné měny, což by bylo pro Washington velice nepříjemné.

Na druhé straně levný dolar urychluje odbyt amerického zboží na jiných kontinentech a znepříjemňuje život exportérům do Spojených států. Projevuje se tedy cosi jako ochranářský efekt ze strany Ameriky. Ke slabosti dolaru ovšem přispěl horentní deficit, vyvolaný válkami v Iráku a Afghánistánu. Ani v tomto případě ale neupadejme do zkratkovitých interpretací. I v případě dalšího zvyšování deficitu se nepředpokládá jeho růst nad 4 nebo 4,5 procenta. A to je přece v evropských poměrech málem běžný stav.

Jaká byla tedy Amerika roku 2004? Zůstala silná, ale nedokázala využít svoje možnosti naplno. Nedokázala to v diplomacii ani v ekonomice. Éra jedné supervelmoci ale v žádném případě neskončila - a ani hned tak neskončí.