Úpravy penzijního systému v Itálii

Itálie je na tom ještě o něco hůře, než Francie a Německo. Důchody ročně polykají 15 procent jejího HDP. Ostatní země Evropské unie vynakládají na stejný účel v průměru 10 procent hrubého domácího produktu. Když tedy italský premiér Berlusconi před několika dny ohlásil, že začátkem září představí své záměry penzijní reformy, pouze s několikaměsíčním odstupem napodobil své německé a francouzské protějšky. Berlusconi chce zvýšit hranici pro odchod do důchodu o pět let, neboť - jak prohlásil - financovat odchody na odpočinek v průměru v 57 letech si italský stát už nadále nemůže dovolit.

Proč je na tom italský penzijní systém tak špatně, napoví následující údaje. Pouze 28 procent Italů ve věku mezi 55-ti a 64 lety pracuje. Průměr Evropské unie je o bezmála 10 procent vyšší. Systém deformují i takové anomálie, jako jsou zvláštní výhody pro státní zaměstnance na Sicílii. Těm vzniká nárok na důchod u mužů už po 25-ti, u žen dokonce po 20-ti odpracovaných letech. Obecně přitom platí, že Italové mohou odcházet do penze nejdříve v 57, státní zaměstnanci už v 56-ti letech, a to po 35-ti odpracovaných letech.

O nutnosti reformy tedy za Berlusconiho nejlépe hovoří neúprosná čísla. Statistické údaje už ale nemohou poskytnout návod, jak penzijní systém uchránit před kolapsem a zabránit dalšímu narůstání celkového dluhu veřejných financí. Na tomto dluhu se podílejí i chybějící odvody na daních a pojistném z takzvané šedé ekonomiky. V jejím rámci si ostatně nezanedbatelná část takvazvaných "mladých důchodců" vcelku nerušeně přivydělává. Podle odhadů vycházejících z údajů Mezinárodního měnového fondu a italské centrální banky se objem šedé ekonomiky v Itálii rovná bezmála třetině HDP.

Pustit se do penzijní reformy je samo o sobě těžké rozhodnutí. Těžké je ovšem také najít shodu o podobě reformy, což je problém, který Silvio Berlusconi musí vyřešit ze všeho nejdříve. Premiér si v tuto chvíli může být jist pouze podporou křesťanských demokratů. Zbývající koaliční partneři, postfašistické Národní spojenectví a populistická Liga severu, dávají najevo, že reformu podpoří jen tehdy, pokud bude co nejvíce odpovídat jejich představám.

Zvlášť markantní je to v případě Ligy severu, jejíž představitel, Roberto Maroni, je ministrem práce a sociálních věcí. A není jim náhodou. Zachování výhod současného penzijního systému je pro ligu velmi důležité vzhledem ke složení jejího voličstva. Průmyslový sever Itálie do penzijního systému nejvíc přispívá, ale také z něj nejvíce těží. Maroni se nechal slyšet, že on i jeho formace se zvýšením hranice pro odchod do důchodu v principu souhlasí. Budou si však klást řadu podmínek.

Nejdůležitější z nich je požadavek, aby součástí změn penzijního systému byly i stimuly, které by zaměstnance motivovaly k pozdějšímu odchodu do důchodu. Podle Maroniho představ by příjmy těch, kdo by pracovali i po vzniku nároku na důchod, byly osvobozeny od daní a odvodů na sociální pojištění. Pracujícím důchodcům by to zajistilo až o třetinu vyšší čistý příjem, a státnímu penzijnímu fondu nižší výdaje.

Fond by ale zároveň postrádal příjmy z odvodů takových zaměstnanců a jejich zaměstnavatelů. O tom, že podobná politika by měla negativní vliv na zaměstnanost mladších generací ani nemluvě. Ve skutečnosti tedy návrh Ligy severu pouze vychází vstříc starším generacím jejich voličů, přidává do penzijního systému další anomálii, a hlavně z hlediska dlouhodobých potřeb státu vůbec nic neřeší.

Nepodařený návrh penzijní reformy, masivní protestní akce odborů a odchod Ligy severu z koalice způsobily před devíti lety pád první Berlusconiho vlády. Dnes se italský premiér zřejmě cítí pevněji v křesle, což se může zdát divné vzhledem ke známým soudním trablům a kontroverzím, které před nedávnem vyvolal na evropské scéně. Možná ale právě italské předsednictví Evropské unie je pro Berlusconiho nejpříhodnějším obdobím k prosazení nepopulární reformy. Mimochodem - kromě Mezinárodního měnového fondu k ní Itálii už dlouho nabádá právě Brusel.