Uniknout z bažiny korupce

Nezisková organizace Transparency International monitoruje stav korupce na celém světě a každý rok o tom vydává souhrnnou zprávu. Činí tak s pomocí sedmnácti výzkumných organizací, které mají dobré jméno, účastní se dokonce Světová banka.

V letošní zprávě je hodnoceno celkem 133 zemí, Česko skončilo v žebříčku na 54. místě - má tedy padesátou čtvrtou nejhorší korupci. Jsme nadprůměrní, dalo by se usoudit z pohledu na pouhý žebříček. Autoři hodnocení ale sami upozorňují, že žebříček je dobrý hlavně pro orientaci. Důležitější je ve zprávě takzvaný "index vnímání korupce". Vzniká analýzou názorů podnikatelů, publicistů a expertů v každé z hodnocených zemí, přitom hodnotí na škále od jedné do deseti. Nejlepší Finsko má index 9,7, nejhorší Bangladéš 1,3. Česko má index 3,9 a tedy patří do podprůměru. Má větší korupci, než všechny státy Evropské unie. Spolu se Slovenskem, Polskem a Lotyšskem patří mezi nejhorší i v kandidátských zemích.

Zprávy Transparency International mají řadu kritiků. Ti studiím vytýkají, že se pouze snaží být objektivní, k důvěryhodnosti ale mají daleko. Shrnují pár set subjektivních názorů v každé zemí, ty nějak setřídí a pak z toho dělají žebříčky, které mají informovat o stavu produkce. Ale i kdyby byly udělány bůhvíjak dobře, dávají nejvýš zprávu o tom, jaké je mínění některých profesních skupin. Tato kritika je velmi rozumná, je dobré o ní vědět, přesto není úplně na místě. Žádná jiná cesta, jak monitorovat korupci totiž dosud neexistuje.

Bylo by možné důkladnými rozhovory s podnikateli a státními úředníky prozkoumat cesty korupce v každé zemi. Zjistit, jakým způsobem se podplácí. Kde společnost korupci nejvíc toleruje, kde se dávají obálky a kde třeba vznikl důmyslný provizní systém, při kterém se úplatky ztrácí v houštině neprůhledných faktur a dodacích listů. Tuto náročnou cestu ale podniká jen málo vědeckých týmů a výsledky proto nejsou ve většině zemí uspokojivé.

Metoda zjistit alespoň něco o korupci tím, že se zeptám odborníků, tedy není špatná. Je dosud nejlepší z těch, které se ve větší míře používají. Právě v případě korupce je k tomu ještě jeden speciální dobrý důvod.

Z pragmatického pohledu nezáleží na úplatcích, které byly předány a přijaty. S tím už se nedá nic dělat a viníci mohou být jen těžko dopadeni. Je ale potřeba zabránit příštím úplatkům a to jde nejlépe tak, že se nahlas upozorňuje, že korupce existuje a že je špatná. Takový postup nic nezaručuje, vzniká tím ale v části společnosti kritický postoj, který umožňuje korupční návyky překonat.

Z průzkumu Transparency International vyplývá, že tato metoda v Česku zabrala. Dlouhá léta vycházelo, že se zdejší korupce stále zhoršuje. Ale teď, zdá se, úpadek skončil. Index vnímání korupce se drží na stejné úrovni od roku 2001. Jedním z možných výkladů je i to, že si Češi uvědomili, že vlastně spadli do bažiny. Teď hledají sílu, která by je odtamtud vytáhla.

Bude to těžké. Při snaze uniknout korupci se dá spoléhat jen na metodu barona Prášila. Ten se také jednou propadl s koněm do bažiny. Před jistým utonutím se zachránil tak, že se popadl za cop a z bažiny vytáhl sám. V překladu na konkrétní situaci boje proti úplatkům se tím říká, že každý musí začít sám u sebe. Zní to jako moralita a také to je etická otázka. S korupcí je potíž, že se účastníkům v daném okamžiku vždy vyplatí. Její dlouhodobé účinky škodí společnosti a často i aktérům, jak už se někdy nevyplácí překračovat zákon. Ale ve chvíli, kdy úplatek pomáhá, málokdo v Česku nevyužije příležitost. Bránit se tomu dá jedině tak, že se lidé naučí tyto výhody odmítat. Zveřejňovat kritický názor odborníků, jak činí Transparency International, je proto užitečným krokem na této cestě společenské sebevýchovy.