Unijní prezident a ministryně zahraničí mají svázané ruce

Jak Herman van Rompuy, tak Catherine Ashtonová by mohli namítnout, že nedostali příliš prostoru, aby předvedli své schopnosti, protože všichni šéfové států a vlád členských zemí unie mají poslední měsíce a týdny hlavy zamotané hledáním, jak se dostat z finanční a ekonomické krize tak, aby Řecko nezažilo státní bankrot a aby euro zvládlo první zkoušku ohněm. V takovém politicko hospodářském tumlu si prezidenti a premiéři raději volají přímo, než aby se zdržovali posíláním vzkazů přes sotva instalované unijní funkcionáře.
Lidé, kteří si na loňském prosincovém summitu Hermana van Rompuye a Catherine Ashtonovou vybrali, se tak stávají obětí vlastní volby. Celá debata by jistě mohla vyhlížet jinak, kdyby se prvním „prezidentem Evropy“ nestal belgický, ale například lucemburský premiér. Jean-Claude Juncker vypadl z této soutěže těsně před finišem jen proto, že jeho případný postup na špičku zablokoval francouzský prezident Nicolas Sarkozy, protože se mu těžko jednalo s někým tak osobnostně odlišným. Svou úlohu sehrálo i to, že lucemburský premiér dochází do evropského klubu šéfů států a vlád již přes patnáct let. Velkovévodství sice není žádná velmoc, ale proti politikovi, který má za sebou zkušenost několika desítek summitů, to má každý později příchozí těžké. Jinak řečeno, když si evropští notáblové úmyslně vybrali slabé figury, které by je nezastiňovaly, neměli by si potom stěžovat, že nyní svým výkonem neoslňují.
Jinou otázkou je, zda dosavadní dojem, který za sebou Herman van Rompuye a Catherine Ashtonová zanechávají, zůstane matný i nadále. Baronka z Uphollandu příští týden při své první velké cestě, která zamíří na věčně spletitý Blízký východ, ztěží udělá velké terno, když tam při své poslední výpravě narazil i tak zkušený politik, jako je americký viceprezident John Biden. Lepší výsledky by mohla vykázat v méně exponovaných oblastech, ale další ambice nemusí srážet její schopnost, či neschopnost, ale především vůle, či nevůle členských zemí Evropské unie. Ty velké a vlivné, jako třeba Německo či Francie, už se nechaly slyšet, jak mnoho jim záleží, aby ve vznikajícím úřadu „vnější akce“ unie měly na klíčových místech své zastoupení. Stále ještě nováčkové ze střední a východní Evropy tentokrát kupodivu nezůstali pozadu a tento týden vzkázali, že pokud nedostanou své lidi na unijní „ministerstvo zahraničí“ už nyní při jeho zrodu, tak ho budou bojkotovat.
Politický rozruch a taktické manévry jsou pochopitelné při vzniku instituce, u níž se počítá, že by měla mít šest až sedm tisíc zaměstnanců. Přestože jistě převezne kus dosavadní agendy Evropské komise, která má i s uklízečkami kolem pětadvaceti tisíc pracovníků, je snadné si představit, o jak velké sousto se z hlediska prestiže a vlivu jedná.
Úřad „unijního prezidenta“ s jeho sekretariátem, který se počítá v desítkách zaměstnanců, vypadá ve srovnání s institucí, které má velet Catherine Ashtonová mnohem skromněji. Jiná otázka však je, nakolik jsou skromné ambice Hermana van Rompuye. Jeho politický životopis napovídá, že vždy byl podceňován a že přesto vždy stoupal vzhůru. Způsob, jakým zorganizoval únorový summit, při kterém odřízl prezidenty a premiéry od jejich všemožných poradců, dokázal, že za nevýraznou tváří ještě nemusí být stejně nevýrazný charakter.
O Hermanovi van Rompuyovi se šíří pověsti, že zná Lisabonskou smlouvu, která upravuje jeho pravomoci, takřka nazpaměť. Politik píšící poezie ve formě japonského haiku by proto mohl ještě překvapit. Konstantou unijní politiky však zůstane, že první a poslední slovo mají členské státy. A pokud ti, kdo řídí jejich politiku, si pro sebe vyhradí veškerý vliv a moc, tak nově instalované tváře Evropské unie nadále zůstanou pouhými kulisami.