Unie svobody zachovala vládu, otazníky zůstaly nad ní

Změna ve vedení Unie svobody nestála hlavním českým deníkem za hlavní článek první strany. Ten se věnoval události podstatnější - nominaci expremiéra Miloše Zemana na funkci prezidenta. Jeho strana ho nominovala velkou většinou, takže se vkrádá otázka, zda-li je ČSSD ještě stále tou stranou, s níž Unie svobody uzavírala koaliční smlouvu. V tomto duchu o tom před nějakým časem hovořil Petr Mareš, jinak nově zvolený předseda Unie svobody. Samozřejmě, Zeman ještě na Hradě není, ale už jeho samotná nominace o něčem svědčí. V ČSSD se bojuje už nikoli s duchy minulosti, ale s konkrétní hřmotnou postavou Miloše Zemana a především - s vlivnou částí strany, která se nesmířila s odchodem jeho i jeho stylu politiky.

Za této situace působí výsledky víkendového jednání Unie svobody jako zprávy ze zcela jiné planety. Delegáti sjezdu, jak je u této strany zvykem, si sice posypali hlavu popelem, avšak nepodařilo se jim najít ze svého marasmu východisko. Jednoznačně převážil názor, že strana musí zůstat ve vládě. Stalo se tak především proto, že jeho obhájci si připravili velmi přesvědčivé argumenty a nabídli přijatelného kandidáta na jejich zviditelnění, Petra Mareše. Funkce místopředsedy vlády se asi jen tak nevzdává. V pozadí se tak ocitli jiná fakta, že totiž málokdo, a nejmíň veřejnost ví, co funkce místopředsedy vlády bez úřadu vlastně obnáší.

Stejně tak nikdo nepřipomenul, že Mareš propadl u voličů, když se jako stranická jednička v libereckém kraje nedostal do Poslanecké sněmovny. Strana, která do svého čela zvolí politika, který neuspěl ve volebním boji, dokazuje, že už postrádá základní politické instinkty.

Se srozumitelnou a razantní obhajobou setrvání Unie svobody ve vládě vystoupil i ministr informatiky Vladimír Mlynář. Podle jeho koncepce může Unie svobody svou účastí ve vládě podpořit méně levicové síly v ČSSD, například ministra financí Sobotku při prosazování reformy veřejných financí. Sám má za cíl zavést v České republice elektronickou státní správu. Byly to argumenty sice zpochybnitelné, je těžké postavit program strany jen na prosazování počítačové gramotností, ale byly alespoň nějaké.

Oproti tomu odpůrci setrvání Unie svobody ve vládě s takto konzistentními argumenty nepředstoupili a nenabídli alespoň srovnatelně přijatelnou osobu, která by je podopořila. Před sjezdem nově ustavená pravicová platforma působila zhruba tak jako platforma Demokratické unie, sloučené strany, tedy malátně a jakoby ani neexistovala.

Za současného stavu tedy Unie svobody asi opravdu nemohla činit více, než učinila, protože její potápějící loď je už příliš hluboko za čárou ponoru. I opozice totiž musí mít nějakou sílu. A v okamžiku, kdy Uni svobody disponuje desetičleným poslaneckým klubem, včetně dvou nezávislých, do kterého se díky volebnímu debaklu nedostaly výrazné pravicové osobnosti, je těžké pracovat v opozici. A kdyby Unie svobody rozbila nyní vládu, dostala by ještě navíc nálepku destruktivní strany v době, kdy země vstupuje do Evropské unie. Musí tedy čekat, až z vlády bude přípradně vypuzena sama, což se může jednoduše stát v souvislosti s volbou prezidenta a posuny ve vládní ČSSD.

Stranu samotnou to ale nikam nejspíš nepovede. Strana přestala oslovovat voliče, což názorným způsobem předvedly poslanecké, senátní a komunální volby. Její angažmá v levicové vládě ji nevyvede ze stávající schizofrenie. Ani po sjezdu se tedy nepřestává klást otázka, koho vlastně Unie svobody chce zastupovat, vyjma pár svých členů, kteří se ještě udrželi na některých postech. To by měla každá strana dobře vědět. Unie svobody to už dávno neví, a to je její největší propad.

Je možné tedy podpořit ty hlasy, které volají po integraci a obrodě české pravice. Až Unie svobody po vzoru své předchůdkyně, Občanské demokratické aliance, dokončí svou cestu v české politice, měla by tady existoval politická strana, pro kterou by mohl hlasovat ten volič, který se ještě stále neuměl smířit s trvání levicové vlády a slyší na myšlenky, které bývají doménou pravice.