Unie svobody - naděje na "život po životě?"

Ty ale přesto znějí neodbytně a není se čemu divit. Unionisté dostávají úder za úderem. Nejtěžší z nich bylo samozřejmě vystoupení poslanců Vrbíka a Bielesze z Unie, které bezprostředně ohrožovalo existenci klubu v dolní komoře. Veřejnost samozřejmě zaznamenala že odešel i poměrně známý senátor Kolář, tu a tam se objeví informace i odlivu dalších řadových členů strany, která se v průzkumech preferencí dlouhodobě pohybuje pod hranicí potřebnou pro vstup do parlamentu. Nakonec, jak známo, se klub poslanců podařilo i přes výprask v eurovolbách zachránit a pravděpodobný příští premiér nyní pořád s unionisty do vlády počítá, i když ještě není úplně jisté, zda mu na to jeho vlastní strana kývne.

Skoro zázračné události posledních dnů by správně měly Unii vlít do žil energii k boji za zachování na politické scéně. Nový předseda Pavel Němec se také rozhodně snaží prezentovat stranu jako solidního a perspektivního partnera. Republikový výbor US-DEU přispěchal jako první z dosavadní koalice už tuto středu se souhlasem vzniku staronové vlády se sociálními demokraty a lidovci. Svoboda mohl asi s klidným svědomím mohl říci, že všech deset členů klubu podepíše dokument deklarující podporu takového kabinetu. Podle šéfa frakce ve sněmovně Karla Kühnla už se k podpisům připojil i Robert Vokáč.

Ten sice v minulých dnech s obnovením koalice souhlasil, ale nechtělo se mu nic signovat. Fyzicky schází jen podpisy tří v zahraničí pobývajících zákonodárců Unie, kteří ale telefonicky podporu slíbili.

Unie tedy říká rychle a nahlas, že je pro. Pokud se podaří Grossovi získat od sociální demokracie souhlas pro pokračování koaliční trojky, nastane ovšem ještě hra o počet ministerských křesel pro Unii a to může být opět trochu napínavé. Z ČSSD už hřímají hlasy požadující více ministerstev na úkor malých stran. Vzhledem k většímu počtu poslanců i osvědčené loajalitě KDU-ČSL to vypadá, že pokud ve vládě někdo oslabí, bude to Unie. Smířila by se s tím? Pokud ne, bude to pro ní definitivní konec podílu na moci a pohřební dechovka zaduje naplno. A jestli na ochuzení o nějaké ministerstvo přistoupí, mohou se zas ozvat straníci dlouhodobě nespokojení s účastí pravicové Unie ve vládě ovládané levicí, tedy ti, kdož šilhají po integraci s ODS. Tu ale přitom občanští demokraté neplánují a dávají přednost jakési trpělivě řízené erozi Unie, ústící v individuální přechod členů uvadající strany do ODS.

Němec s Kühnlem dostali čerstvě mandát k vyjednávání s koaličními partnery, nejsou sice vázáni zachováním tří ministerských křesel, ale mají za úkol prosadit do programového prohlášení vlády pokračování reformy veřejných financí. Právě to ale může být zásadním problémem Grossova kabinetu. Statutární šéf ČSSD ví velmi dobře, jaké měl s reformou potíže Špidla a že právě jí lze přičítat podíl na ztrátě voličských preferencí i prohře všech koaličních stran v eurovolbách. I když se ve skutečnosti dá odliv hlasů provládní strany asi spíš vysvětlovat dosavadním působením celé nejednotné a vratké koalice. A také jako důsledek soustředěné palby opozice i některých vlivných médií. A nadto netřeba přeceňovat vpodstatě okrajové volby do Evropského parlamentu.

Gross ovšem nyní musí ČSSD zásadně zklidnit a sjednotit, proto také nabídl ruku ke smíru Miloši Zemanovi a těžko říci, co si v z dalších reformních kroků bude moci dovolit. Skeptikové se domnívají, že se bude chovat opatrně až populisticky, aby sociální demokracii jakž takž vyvedl z hrozící volební pohromy. Při existenci stávajícího volebního systému má totiž stále naději k jednáním s pravděpodobně vítěznou ODS. Čím více hlasů jí a hlavně komunistům Gross do voleb odloupne nazpět, tím bude šance zůstat ve hře o podíl na moci větší. Konec konců i pozice opravdu silné opoziční strany disponující nějakými pětačtyřiceti padesáti mandáty by bylo úspěchem. Pokud jde o Unii svobody, ta ještě pořád nemusí skončit takříkajíc na márách. V nadcházejících senátních a hlavně krajských volbách to jistě žádná sláva nebude. Ale pokud se Unie udrží ve vládě a hlavně nebude jejím nejméně spolehlivým článkem a jestli navíc nalezne konečně způsob jak komunikovat s veřejností, což bylo od počátku vzniku strany její fatální slabinou, ještě by hrobníkovi z lopaty uniknout mohla. Dokonce i za předpokladu, že se do příští sněmovny nedostane. Slušný volební výsledek by jí zajistil státní finanční příspěvek k přežití a například k získání času na různá perspektivní spojenectví. Dnes se to sice jeví utopisticky, ale nemožné to není. Unie ovšem nesmí v žádném případě defétisticky přijmout roli všeobecně odepisovaného subjektu.