Ukřivděný Hoffman a už asi spíš lhostejná veřejnost

Nyní už zřejmě výkonu trestu nic nebrání, aspoň jeho pondělního nástupu. Co bude následovat je ve hvězdách. Osmdesátiletý muž se jistě bude snažit využít všech prostředků, aby se dostal brzy ze žaláře, ačkoliv České tiskové kanceláři v pátek řekl, že podle jeho mínění trest nepřežije, neboť se cítí velmi špatně.

Poprvé byl Hoffman obviněn skutečně už před devíti lety, čili v roce 1995 a to dohromady s Miloušem Jakešem a Jozefem Lenártem. Tehdy nedlouho pracující Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, jemuž šéfoval Václav Benda, usiloval o to, aby se totalitní špičky musely čelit podezření z vlastizrady, které se měli dopustit s srpnu roku šedesát osm. To se nepovedlo a úřady se rozhodly kauzy rozdělit, což znamenalo, že Jakeš a Lenárt stále ještě měli na krku vlastizradu, jíž se dodnes nepodařilo prokázat a Lenárt už mezitím dokonce zemřel. Zatímco pro Hoffmana vypadalo nebezpečněji separátní obvinění z toho, že už v noci na 21. srpna, doslova v prvních minutách vniknutí armád pěti zemí Varšavské smlouvy na suverénní území tehdejšího Československa nařídil coby ředitel Ústřední správy spojů zastavit televizní a rozhlasové vysílání. Za prvé by tak veřejnost nebyla celoplošně informována o vývoji okupace a také by se nedozvěděla, že vedení státu vpád jasně odsoudilo. Hoffmanovi podřízení jej ovšem jak známo neposlechli a to bezesporu přispělo k jednotnému národnímu odporu v srpnových dnech.

Dodnes se leckdo domnívá, že Hoffman plnil úkoly sovětské tajné služby, anebo přímo Kremlu a tedy byl buď minimálně nápomocen cizí mocnosti, anebo dokonce přímo KGB sloužil. Ať tak či tak, Hoffman se od počátku normalizace stal významným členem Ústředního výboru KSČ a výsadní postavení si udržel až do listopadových dnů roku 1989. O jeho morálním profilu nemůže být pochyb.

Snaha dohnat Hoffmana k odpovědnosti nakonec přinesl výsledek až po sáhodlouhé a chvílemi beznadějně patové anabázi. A tak má tento zavrženíhodný muž dost možná zbytek svých dnů trávit za mřížemi. Kdyby byl ovšem odsouzen už někdy počátkem devadesátých let, mělo by to podstatně větší význam. Nestalo se, právníci na straně žalující činili občas pochybení, někteří soudci stále vraceli nejen Hoffmanovu kauzu a jakoby se snažili všechny případy vysokých komunistických aparátčíků smést se stolu. I Hoffmanovi se podařilo do jisté míry vyklouznout, totiž z paragrafu vlastizrady, protože se nepodařilo doložit, že nařídil vypnout vysílače po předchozí dohodě s cizí mocí. Zbylo tedy jen obvinění vlastně ze sabotáže, jakási náhražka, na kterou ale Hoffman paradoxně přece jen doplatil.

Ti, kdo se zodpovídali z zločinů jaksi politických, naopak zatím stále unikají. A málokdo si dělá iluze, že by se to mohlo změnit. Na Slovensku například Vasil Bilak žije v úplném klidu, ačkoliv se podle všeho podepsal pod dopis několika neostalinistů žádajících Brežněva o vojenský zásah proti obrodnému procesu Pražského jara, který hrozil vyústit v reinstalaci jakési formy demokracie a připravit tak dříve či později Komunistickou stranu o řízení státu, zajištěného známým článkem ústavy.

Věkovitý Hoffman zůstal vězet v příslovečné justiční síti jako prozatím jediný ze svých soudruhů a tak jeho nástup do vězení málokoho uspokojuje. Pocit, že je spravedlnosti učiněno za dost, to po takových letech způsobovat nemůže. Jak se říkává, nikdo to neprožívá. Nemluvě o tom, že mladá generace už vůbec neví, o koho jde o co vlastně provedl.

Ale bez ohledu na prodlení - kdyby s Hoffmanem přišli v pondělí k vězeňské bráně další velezrádní funkcionáři, asi bychom tomu přikývli. Stejně jako bychom pak byli po pár měsících nejspíš proto, aby ty nehodné starce prezident kvůli věku a zdraví amnestoval. Pořád ještě přece nejsme jako oni.