Ukrajina a zahraniční politika EU

Cítila by se totiž mnohem nepohodlněji, pokud by se na kritickém postoji vůči iráckému tažení shodla celá Evropská unie. Podpora osmi převážně postkomunistických zemí zásahu proti režimu Saddáma Husajna byla Spojenými státy vděčně přijata i spoluorganizována, i když tato jistě velice potřebná podpora nemohla zaručit žádoucí výsledek v Iráku samotném.

Své taktické plány měly samozřejmě také státy, které myšlenku ozbrojeného zásahu od počátku odmítaly. Francouzský prezident Jacques Chirac rozhořčení nad dopisem osmi úmyslně přeháněl, jeho hněv měl ale i racionální základ. Až dosud platívalo, že pokud se Francie a Německo shodly, tak jejich společný postoj dříve či později v nějaké podobě přijali i ostatní členové Evropské unie. Proto výtka na adresu postkomunistických zemí, že nebraly ohled na unii jako celek, vypadala poněkud pokrytecky. Když v lednu 2002 prezident Chirac a spolkový kancléř Schröder slavili čtyřicet let francouzsko-německé osy, využili této příležitosti, aby se společně vyjádřili odmítavě k chystanému iráckému tažení, v naději, že nynější i budoucí členové unie jejich názory přijmou za své.

Americké plány v Iráku nevycházejí ne kvůli tolik očekávaným potížím při dobývání země, ale až po jejím dobytí, když nastal čas prokázat umění proměnit válečné vítězství v trvalý mír. Škody na evropské straně se také nezacelují snadno. Irácká krize obnažila neschopnost Evropanů dohodnout se na společné zahraniční politice. Tento nedostatek umocňuje pomalé budování prostředků, které by měly případnou politiku podpořit.

To, co nás v budoucnu čeká, často nebývá jen promítnutím dosavadních zkušeností. Ukrajina dlouho vypadala jako veliká, lidnatá země s vyhlídkou, že by jednou, snad mohla zbohatnout. Vyhlídka byla jenom snem, dokud listopadové prezidentské volby neukázaly, že podstatná část Ukrajinců se rozhodla otočit se zády k minulosti plné postsovětského marasmu.

Čerstvých členů Evropské unie, v prvé řadě Polska a pobaltských zemí se politický vývoj v Kyjevě bezprostředně týká a dali to také najevo. Svým způsobem tak zopakovali postup, který před dvěma lety zvolili Chirac a Schröder, pravda s větším úspěchem, protože vedle polského prezidenta Kwasniwevského krizi na Ukrajině pomáhal jménem celé Evropské unie řešit také Javier Solana. Pro nynější pětadvacítku se politická krize v Kyjevě stala příležitostí předvést dlouho postrádanou jednotu v zahraniční politice a k překvapení všech se o to nemálo přičinili nováčkové. Jenom, anebo hlavně oni? To jistě ne. Paříž a Berlín se při ukrajinských událostech necítily ve své kůži. Kancléř Schröder si tyká s ruským prezidentem Putinem, který v Kyjevě před volbami otevřeně podpořil svého favorita, a to zrovna toho, který nemá sympatie západu. A ani Chirac nemůže zapomenout, že to bylo Rusko, které mu při iráckém přetahování se Spojenými státy v Radě bezpečnosti OSN krylo záda.

Pro Francii a Německo společný postoj Evropské unie k Ukrajině představoval užitečný paraván, kterým zastíraly vlastní zdrženlivost. Kvalita dnešní taktiky ale nemusí obstát i do budoucna. Příští týden šéfové států a vlád členů Evropské unie rozhodnou, zda a kdy zahájí jednání o vstupu Turecka. Rozhodování je to nanejvýš háklivé. Už nyní myšlenka na přijetí muslimské země s počtem obyvatel srovnatelným s nejlidnatějšími státy unie vzbuzuje mnoho emocí. Navíc nikdo dnes nedokáže do všech důsledků dohlédnout, jak bude vypadat Evropská unie a Turecko po deseti patnácti letech, co se potáhnou předvstupní rozhovory. Řeklo by se dilema jako hrom. A co když se vynořuje vyhlídka, že podobně bude třeba rozhodovat o dnes rozbouřené Ukrajině? Ať už bude v Kremlu kdokoli, tak mu Ukrajina, Bělorusko či Moldávie nebudou lhostejné.