Udělat film z banalit je nejvyšší dokumentaristická výzva, říká Helena Třeštíková

„Chtěla bych, aby mé filmy po čase přiblížily našim potomkům běžný život v naší době. K tomu mě přivedla zkušenost ze studií na FAMU, při projekcích dokumentů. A tam bylo vidět, že se vždycky točí velké dějiny. Události, o kterých se učíte v hodinách dějepisu. A já si říkala, že v tu samou dobu, kdy se třeba hroutí nějaký režim, jdou třeba koupit rohlíky a mají nemocné dítě,“ dodává.

K hrdinům, o kterých jsou její sociálně laděné snímky, se dostává velmi blízko a mnohdy ovlivňuje také jejich život. „Vypadá to, že jenom točím. Protože pokud s něčím vypomáhám, tak to nezaznamenávám, protože netočím s těmi lidmi, ale o nich. Třeba to, že Katce najdeme doktora v době jejího těhotenství, je pomoc přinejmenším jejímu dítěti. A to nezaznamenávám,“ říká o drogově závislé ženě, jejíž život sledovala několik let.

V každé situaci mám snahu přemýšlet o pozadí toho, čeho jsem svědkem.
Helena Třeštíková

Vliv kamery

Dokumentaristka ale dál uvažuje o svém vlivu. „Fakt samotného natáčení spoustu věcí ovlivňuje. René i Katka měli nejdřív jeden film,“ říká Helena Třeštíková a pokračuje:

„Lidé ho viděli, a na to se pak navázalo. Takže oba zažili, co to je divácká odezva. Zejména Katka, protože její film šel i v televizi a lidé ji dost poznávali. Ten pocit či zpětnou vazbu, která byla potvrzením její hodnoty. Což byl pocit, který ona nikdy předtím nezažila. Před tím ji lidé brali jen jako smažku, před kterou si tak leda odplivnou. Zatímco pak ji zastavovali a říkali ‚Katko, držíme ti palce, to zvládneš‘.“

Cit pro jinakost

Třeštíková také vypráví, jak mohla práce změnit její život. Vysvětluje přitom, že původně, na přání rodičů, studovala grafiku a měla se stát umělkyní ve zcela odlišném oboru.

„Kdybych seděla v ateliéru, tak bych se nedostala k příběhům, které přinášejí člověku spoustu témat k zamyšlení. Myslím si, že jsem díky tomu tolerantnější. V každé situaci mám snahu přemýšlet o pozadí toho, čeho jsem svědkem. Když jdu na ulici kolem bezdomovce vede mě to k úvahám, co bylo před tím, nebo proč to dopadlo takhle. Samozřejmě to působí hrozně banálně, ale mám větší cit pro jinakost, odlišnost, atypičnost. A myslím, že tak i snesu víc než dřív,“ říká.

Slova dokládá událostí, kdy jí René, jeden z protagonistů dokumentu, vykradl, při způsobení nemalých morálních škod, byt.

„Zprvu jsem byla v šoku, že jsem svou aktivitou poškodila rodinu a děti. Ale pak mi došlo, že je to od Reného tak neuvěřitelný čin, že ten člověk stojí za další sledování. Točili jsme dál, ale uvědomila jsem si také, že se má práce musí odehrávat mimo moji rodinu. Odsud, posud,“ uzavírá.

Poslechněte si celý rozhovor Lucie Vopálenské s jejím hostem. Dozvíte se více o dokumentárí tvorbě Heleny Třeštíkové, nebo jaký má režisérka vztah k sociálním sítím.