Události 11. září nejen před dvěma roky

V Chile šlo o strach a odvetu, motivované studenou válkou, strachem z komunismu a odvetou státního terorismu, který na dlouhá léta ničil a pronásledoval každý nesouhlas jako komunistickou subverzi. Teroristické útoky z jedenáctého září 2001 nemají se studenou válkou mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Východem nic společného. Snad jenom to, že hnutí a ideologie, které je přivedly na svět, mohly vzniknout až díky rozpadu bipolárního světa studené války. Byly předzvěstí změny, jejíž hloubku seznáme až po delší době. Už dnes, po pouhých dvou letech, je ovšem zřejmé, že svět se mění zásadním způsobem a na dlouhou dobu.

Komentáře světového tisku se v těchto dnech hodně obírají tím, jak svět přestal cítit sympatie k oběti tehdejších útoků, ke Spojeným státům. Tento svět, nebo spíše, jeho novináři, si všímají odvetné invaze do Afgánistánu a především invaze do Iráku, jako důvodů k nárůstu protiamerických antipatií. Je to poněkud povrchní úhel pohledu. Jedenácté září roku 2001 bylo konečným potvrzením procesu globalizace. Po finančních trzích, ekologických dopadech, globálních fúzích v pojišťovnictví a v médiích musela nevyhnutelně přijít i globalizace terorismu. Zpráva prestižního mozkového trustu International Crisis Group správně přirovnává dnešní terorismus k anarchistickému hnutí devatenáctého století. Teror byl vždy zbraní slabých proti silným.

Dnešní globální terorismus ovšem vznikal za podpory států, byť států slabých. Odhaduje se, že Al-Kajdá vycvičila pod ochranou talibánského režimu v afgánských výcvikových táborech na dvacet tisíc mužů z mnoha afrických a azijských zemí. Část z nich mohla padnout při spojenecké invazi. Stěží lze předpokládat, že ostatní se změnili v apoštoly míru. To, s čím se dnešní doba musí vypořádávat, je to, že západní demokracie stojí poprvé v historii proti motivovaným sebevrahům, kteří jsou přesvědčeni, že použití jakékoliv zbraně a zničení vlastního života jsou pro boj s naším pojetím demokracie oprávněné. Z tohoto pohledu není zas tak důležité, že za poslední dva roky bylo, podle londýnských Times, v devadesáti osmi zemích zadrženo skoro tři tisíce podezřelých teroristů. Mezinárodní vojenské operace proběhly ve dvanácti zemích a zničily řadu terorstických základen.

Spolupráce zpravodajských služeb je lepší, než kdykoliv v minulosti, a dokonce i tradičně nespolupracující země, jako Saudská Arábie, Libye či Indonézie, začínají pomalu přispívat k mezinárodnímu postupu proti terorismu. Tou nejdůležitější změnou pro celou západní civilizaci je postupné, a zatím příliš pomalé uvědomění, že válka s terorismem je skutečnou válkou bez hranic a časových omezení. Před dvěma lety jsme vešly do epochy, kdy válka se postupně stala způsobem života. Ještě se tomu některé země a někteří politici brání. Ale uznat to je nevyhnutelné. Bude to mít dalekojdoucí důsledky.

Mezinárodním terorismus nutí demokratické systémy, i jejich občany, aby měnily svoji představu o násilí. Zavraždění ministryně zahraničních věcí dosud tak mírumilovné země, jako je Švědsko, toho může být náznakem i potvrzením. To, co je nejnebezpečnější, je to že nebezpečí terorismu omezuje míu obrany občanských a lidských práv jednotlivce. Terorismus dovoluje demokratickým státům omezovat doposud nedotknutelná práva svých občanů. Největší chybou, kterou dnes evropský demokrat může učinit, je nabýt přesvědčení, že tohle všechno se týká jenom arogantní a hrubé Ameriky. Ne, tato změna, navozená teroristickými útoky z jedenáctého září před dvěma lety, se týká nás všech.

A pokud nebude znovu a znovu slyšet, že jedinou odpovědí demokratů na terorismus je více, a ne méně demokracie pro občany, kteří jsou ochotni podílet se na všem, co se týká zájmů občanů a státu, a tedy i na boji s terorismem, budou to státy, armády a policie, kdo nám budou víc a víc vysvětlovat, že pokud lidská a občanská práva mohou, byť jen teoreticky, chránit i teroristy, je nejlepší obranou policejní stát. Jenomže to by znamenalo vítězství mezinárodního terorismu v globálním měřítku.