Týrané děti

Když se podívám na změť informací o případu chlapce, objeveného náhodou nahého a zavřeného v temné komoře, mám dojem, že se nyní hovoří o nějakém jiném případu.

Nechci tímhle úvodním příkladem zkomoleného přenosu informací nějak bagatelizovat kauzu týraného chlapce z Kuřimi, která nyní cloumá veřejným míněním. Chci tím naopak upozornit, že vzhledem k tomu, jak se během několika dní objevily desítky zasvěcených i "zasvěcených" názorů, nyní celý příběh natolik rozkošatěl, že původní, už beztak hrozná informace, skoro zapadla. Ta původní informace přece byla o tom, že zvláštní shodou náhod došlo k objevení malého hocha, zavřeného do stísněného prostoru, svlečeného do naha, navíc snímaného kamerou.

A teď mi, prosím, řekněte, zcela upřímně, zda něco takového znamená normální, standardní výchovu malých dětí v naší společnosti? Mám za to, že nespletu, když odhadnu, že nejméně sto pět lidí ze sta dotázaných odpoví, že nikoli... Na druhou stranu, statistiky o počtu týraných dětí, které stejně odhalují jen špičku celého ledovce násilí páchaného na dětech, hovoří jinou a děsnou řečí.

Takže to celé bude tak trochu o pokrytectví. Když se nyní objevují názory, že na týrání dětí se svým způsobem podílejí i sdělovací prostředky, které o případu informují, považuji to - ve srovnání se skutečným a páchaným násilím na malých lidských bytostech - za (přinejmenším) odvracení pozornosti od problému.

Média přece nesvlékla hocha do naha. Média nevybudovala tajnosnubnou atmosféru, která panovala v celé té zvláštní domácnosti, kde se na tomto zvláštním druhu výchovy podíleli i další rodinní příslušníci. Média o tom jen informovala a nyní jim za to jiní, pokud možno odborníci, nasazují psí hlavu. Přitom to měli být právě kolegové těchto odborníků, tedy sociální pracovníci, sociální pedagogové, dětští psychologové a pediatři, kteří si měli v minulých dnech, týdnech, letech všimnout, že se v té rodině něco s někým děje.

Řečeno složitě, slovy šéfky Nadace naše dítě Zuzany Baudyšové (cituji dle serveru Idnes): "za týrání se považuje jakékoliv nenáhodné, vědomé i nevědomé jednání rodiče či vychovatele, které je ve společnosti nepřijatelné nebo odmítané a které může poškodit duševní, tělesný i společenský stav a vývoj dítěte." Řečeno jednodušeji - jak to, že si toho nikdo před tím nevšiml, respektive proč někdo něco neudělal? Z výpovědí chlapce, které pronikly na veřejnost, plyne, že nešlo nejspíš o jedno zavření do komory, ale o setrvalý způsob, jakým se k němu jeho okolí chovalo.

Skoro mi přijde, že odpovědí by mohlo být ono zmiňované pokrytectví, kterým je naše společnost, co se chování k dětem, ale i všeobecněji co se chování uvnitř rodin týče, protkaná. Možná, že současná kauza malého Ondřeje, propojená se zvláštním osudem dalších dětí, které žily v téže domácnosti, není právě modelovým případem. Mohla by ale přispět k tomu, aby se pozornost právě těch někdy kritizovaných médií obrátila nikoli směrem k jednotlivým případům, ale všeobecněji tam, odkud by pro zneužívané a týrané děti měla a mohla přijít pomoc. K pracovníkům ve školství, ve zdravotnictví, k policii a ke statečnějším příslušníkům širších rodinných klanů, v nichž k případům násilí dochází. Ti všichni jsou v první linii obrany proti násilí páchanému na dětech.

Podobně jako v úvodu se i závěrem vracím k té kamerou zachycené scéně. Když to pojmeme zcela akademicky, bez myšlenek na všechny informace, které by mohly mít nějakou souvislost s běžícím případem, otázka zní: Kdo už tak asi, ze všech lidí na světě, zavře malého, nahého chlapce do komory a tam ho, v různých a pokud možno velmi ponižujících situacích, snímá kamerou? Moje soukromá, čistě akademická odpověď zní: obchodník s "tvrdou" dětskou pornografií. Rád bych se mýlil...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .