Týdeník Respekt si popovídal s poslancem Ranincem

Rozhovory s politiky jsou žánrem, k němuž sahá naše žurnalistika často, aniž si jej osvojila. Novinář (nebo novinářka) většinou do respondenta "šije", tlačí ho ke zdi, chytá za slovo, ten se brání, mlží, kličkuje, takže celé to expozé připomíná spíše výslech než dialog. Už několik novinářů jsem přistihl, jak usměrňují interview větou: "Otázky tady kladu já!"

Neříkám, že Respekt (konkrétně jeho redaktor Marek Švehla) od těchto taktik zcela upustil, ale užil jich střídmě a ponechal spontaneitě dotazovaného více prostoru, než bývá zvykem.

Nevím, jaký je člověk pan Raninec, ale optikou Švehlova interview se mi jeví jako poněkud váhavý, možná trochu zakřiknutý, ale v podstatě asi bezelstný. V té konfliktní, zřejmě i dusné atmosféře svého poslaneckého klubu se - pokud jde o jednotliviny - asi příliš neorientuje. Těmi jednotlivinami míním takové to "kdo s kým a proti komu", za čímž se skrývají vnitroskupinové trendy. Chybí mu analytický smysl pro detail, jakým se vyznačuje vychytralá pavlačová drbna (přiznejme, že její postřehy, byť druhořadé, mají svou vypovídací hodnotu). Ranincovo vnímání je jaksi intuitivně celostní, ale jeho výpovědi mi cosi napověděly o charakteru prostředí, v němž se ocitl.

Pan Raninec se ve svém klubu, tedy mezi svými, cítí nejistý. Řada věcí je mu tam nejasná, rád by se i zeptal, ale netroufá si, protože neví, komu věřit. Tuší tam jakási skrytá spojenectví a on by mohl otázkou či poznámkou nevhodně narazit. Mocenský boj totiž probíhá nejen mezi stranami, ale i uvnitř stran. On má za to, že vedení strany je od členstva odtrženo a že řadoví straníci mohou ovlivnit tvorbu politiky jen minimálně. Předpokládá, že na vyšších úrovních stranické struktury je dbáno o konformitu jejich členů. Konkrétními postupy si není jist, ale připouští, že mohou být i nátlakové. Jemu se toto sice nestalo, ale cítí na sobě cejch problémového poslance, a to od samého počátku. Ve svém obvodě totiž dostal nejvíce preferenčních hlasů a regionální rada ODS mu dala znát nelibost, protože zamíchal jejími kartami, přeskočil lídra kandidátky. Podle jeho názoru je v české politice hodně špíny.

Zdálo by se, že mám před sebou rovnici o dvou neznámých. Jednou je osobnost pana poslance, tou druhou je prostředí, které charakterizuje. Někdo by mohl říci, že pan poslanec je člověkem vnitřně nejistým, podezíravým a vztahovačným, možná trochu paranoidním. Z jiných jeho reakcí to ale nevyplývá. Také je nepravděpodobné, že by člověk s uvedenými povahovými handicapy dostal maximum preferenčních hlasů. Je možné, že dosavadní životní zkušenost pana poslance na způsoby fungování světa naší politiky dostatečně nevybavila, že je tedy v tomto ohledu poněkud naivní.

Prostředí poslaneckého klubu popisuje pan Raninec jako nečitelné. Chybí v něm komunikační otevřenost. K výsledným výstupům (stanoviskům, rozhodnutím) se tam dospívá netransparentně. - Takto popisují svět naší politiky i jiní. Vzpomínám např. na výmluvné interview s někdejší poslankyní Táňou Fišerovou. Její senzitivita je poněkud jiného typu, ale o její psychické integritě nepochybuji.

Ranincova krajinomalba je mi povědomá. Obdobnou absencí vzájemné důvěry a obdobnou vahou zákulisních praktik se vyznačovaly všechny instituce, jimž jsem v životě procházel, ať šlo o školství, zdravotnictví, SSM nebo ROH. To bylo dřív. Srovnávacími úvahami dospívám k následující hypotéze: v chování institucí i v mentalitě jednotlivců existuje setrvačná kontinuita s předlistopadovými poměry v mnohem větší míře, než si běžně uvědomujeme. Pravda, tehdy tu panoval mocenský monopol jediné státostrany. Teď máme těch stran několik. Přesto bych klidně vsadil svůj měsíční plat na to, že se Ranincův popis hodí i na poměry v jiných partajích než v té jeho ODS. Kdo jim chce učinit přítrž, je odsunut stranou. Možná, že už v nich na to "nejsou lidi".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .