Turecký převrat, který se nekonal

Klade se jim za vinu, že v roce 2003 připravovali spiknutí s cílem svrhnout vládní Stranu spravedlnosti a rozvoje AKP, která má kořeny v politickém islámu a v Turecku vládne již od roku 2002. Se zprávami o této údajné akci přišel v lednu tohoto roku liberální, tedy nikoli islamistický deník Taraf. Armáda prý chtěla zaútočit bombami na dvě istanbulské mešity, a také vyprovokovat Řecko k sestřelení tureckého letounu nad Egejským mořem. O tom, jestli tento plán skutečně existoval, někteří pozorovatelé pochybují - vždyť věc se měla odehrát před sedmi lety, a jak známo, neodehrála se. O to v tuto chvíli ani nejde. Současný zátah na vojáky a případné soudy s nimi jsou většinou pozorovatelů vnímány jen jako další dějství války mezi armádou a islamisty.

Vojáci byli tradičně garanty zřízení, které v Turecku po první světové válce založil Mustafa Kemal Atatürk. Ten programově usiloval o rychlou modernizaci veřejného života a jeho naprosté zesvětštění. Armáda měla v Turecku tradičně obrovský vliv i desítky let po Atatürkově smrti, a čtyřikrát mezi lety 1960 a 1997 svrhla vládu, když se generálům zdálo, že je ohrožen sekulární vývoj a nebo i jen jejich postavení a zájmy. Tento nezdravý fenomén často kritizovala zejména Evropská unie, která jej považuje za jednu z překážek přijetí Turecka. Proti armádě však čím dál častěji vystupují umírnění islamisté, kteří získávají čím dál více půdy pod nohama. V roce 2002 vyhrála i nyní vládnoucí strana AKP volby, a od té doby nepřerušeně vládne. Oboje volby vyhrála velmi přesvědčivě, a naopak zatlačila do pozadí nejen sekularisty v parlamentu, ale úspěšně zatlačuje i vliv armády.

Právě proto se někteří domnívají, že spiknutí, o kterém je nyní řeč, je spíše naopak spiknutí proti armádě a jakási politická vendeta proti starým nepřátelům. Drtivá vítězství AKP v posledním desetiletí totiž vzala vojákům velkou část manévrovacího prostoru, a o svou poslední šanci pravděpodobně přišli předloni, když soud nezrušil vládnoucí stranu AKP podezřelou z islamistické agendy, tedy znovuzavedení náboženství do politického a státního života. Velká, i když zmenšující se část Turků se stále bojí, že s politikou AKP do Turecka plíživě přichází mírnější verze něčeho, čeho by se po třiceti letech rádi zbavili třeba v sousedním Íránu. Politika vlády v rukou AKP je totiž na jedné straně mnohem progresivnější, než tomu bylo u předchozích vlád, ale také v každém případě náboženství bližší. Nyní je téměř jasné, že armáda už zřejmě do tohoto vývoje nebude zasahovat. A to tím spíše, že vedle právě popsaných soudních procesů probíhá další série přelíčení s dvěma sty vojáky, ale i intelektuály a podnikateli, kteří jsou - prý - namočeni do jiného podobného protivládního spiknutí, známého pod jménem Ergenekon. Roli armádě ubraly paradoxně i reformy, ke kterým turecká vláda v rukou AKP přistoupila v rámci politického přiblížení k Evropské unii.

Turecko v posledních letech zaznamenalo velké hospodářské, ale i diplomatické úspěchy a Turci mohou být hrdí. Na druhou stranu se tamní politický život stále opírá o dvě nebezpečné anomálie - umírněné islamisty, kteří možná dlouhodobě sledují skrytou agendu, mnohem extrémnější, než momentálně předstírají. A na druhé straně až dosud takřka nekontrolovanou moc armády, která Turecko zařazuje na jiný světadíl, než je Evropa, k níž se mnozí Turci hlásí jako svému kontinentu.

Během následujících měsíců se dozvíme, jak to dopadne s obviněnými vojáky, a jak nezávislé jsou například turecké soudy. A během následujících let se už asi také dozvíme, kterým směrem se Turecko vydalo, a zda současné zatýkání důstojníků bylo závěrečnou fází souboje armády a islamistů, jen další etapou opotřebovávací války, a nebo přece jen možná vítězstvím spravedlnosti a vlády zákona nad nepřáteli demokracie. Další dějství se odehraje příští rok, kdy se konají parlamentní volby. Bylo by to zajímavé, kdyby ovšem nešlo o proces, který se odehrává doslova před našima očima, takříkajíc hned u našich sousedů a spojenců.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .