Tunguský meteorit nad Saharou

Velký žlutý kámen na Tutanchámonově náhrdelníku lákal pozornost mineralogů. Analýzy prokázaly, že je to sklo. Ačkoli staří Egypťané byli celkem zruční skláři, není skleněná "perla" na faraónově náhrdelníku výrobkem žádné z egyptských skláren. Sklo na náhrdelníku je podstatně starší než egyptská civilizace. Jako surovina pro výrobu "perly" posoužilo přírodní sklo, které se ve velkých kusech vyskytuje v jedné odlehlé lokalitě Sahary. Rakouský astrochemik Christian Köberle došel k závěru, že přírodní saharské sklo vznikalo za velmi vysokých teplot při kolizi Země s cizím vesmírným tělesem. To má ale jeden háček. Na Sahaře nebyl v této oblasti zatím objeven žádný kráter vytvořený dopadem meteoritu či jiného kosmického "tuláka". Neodhalily jej ani satelitní snímky. Americký geochemik John Wasson je přesvědčen, že po všech střetech s vesmírnými tělesy nemusí na "tváři" Země zůstat "dolíček" v podobě kráteru. Připomíná v této souvislosti událost z povodí sibiřské řeky Tungusky, kde v roce 1908 masivní výbuch vyvrátil 80 milionů stromů. Příčinou této katastrofy byla exploze vesmírného tělesa nad zemským povrchem. Podle Wassona by mohl silný nadzemní výbuch vyvinout na zemském povrchu teploty potřebné k tavení písku na sklo. První pokusný výbuch americké atomové bomby v novomexické poušti vytvořil na písku skleněnou vrstvičku podobných vlastností. Přírodní sklo ze Sahary se však vyskytuje ve velkých kusech a je zřejmé, že exploze by musela být mnohonásobně silnější než pokusný atomový výbuch. Těleso, kterému bychom mohli připsat na vrub vznik saharského přírodního skla, by muselo být mnohem větší než kosmické těleso, jež vybuchlo na Tunguskou.

Vyskytují se ve sluneční soustavě "projektily" odpovídajícího kalibru? Ano. Vědci se o tom celkem nedávno přesvědčili na vlastní oči. Naštěstí se impozantní divadlo odehrálo v bezpečné vzdálenosti od Země - na Jupiteru. V roce 1994 explodovala v atmosféře této obří planety kometa Shoemaker-Levy. Hubbleův vesmírný teleskop zaznamenal srážku jako gigantickou ohnivou kouli.

Co by se stalo, kdyby podobná srážka potkala Zemi? Na tuto otázku hledali vědci odpověď na vysoce výkonných superpočítačích pomocí speciálních počítačových modelů. Ty prokázaly, že za určitých okolností by mohla kometa vytvořit v zemské atmosféře ohnivou kouli, která by ohřála zemský povrch až na 1.800°C. To jsou teploty, které k tvorbě skla z pouštního písku spolehlivě postačují. Není divu, uvolněná energie by byla desettisíckrát větší než energie výbuchu atomové bomby. O tom, zda těleso dopadne až na zemský povrch a vytvoří kráter, nebo zda exploduje nad povrchem planety, rozhoduje z valné části materiál, který jej tvoří. Čím křehčí je těleso, tím větší je šance, že exploduje ještě v zemské atmosféře.

Tunguská katastrofa zjevně nebyla první svého druhu. V jihovýchodní Asii narazil John Wasson na stopy po atmosférické explozi tělesa, které muselo být ještě mnohem větší než to, které vytvořilo přírodní sklo ze saharského písku. Před 800.000 roky tu explodovalo najednou hned několik těles. Snad šlo o fragmenty jednoho, původně celistvého vesmírného objektu. Teplo uvolněné jejich výbuchem stačilo k tvorbě přírodního skla na ploše 750.000 kilometrů čtverečních. Odborníci odhadují, že události kalibru tunguské exploze by mohly postihnout Zemi v průměru jednou za století. Nevyhnou se nám ani v budoucnu. Proto je dobré vědět o jejich následcích co nejvíce. Tutanchámonův náhrdelník nás na jednu takovou katastrofu upozornil. Teorie o vzniku jeho skleněné přírodní perly představili přední světoví vědci na BBC 2.