Tunelování se státním dohledem

Jejich prezentace dobře zapadala do teorie o české cestě privatizace, kdy nemusí být tzv. rodinné stříbro rozprodáváno do zahraniční. Vždyť v české kotlině existují schopní manažeři, kteří tradiční podniky nenechají padnout a povedou je k rozkvětu. Šikovných lidí, kteří dokáží vytvořit prosperující podnik a vést ho k dalšímu rozvoji, se v České republice najde skutečně dostatek. Ti však většinou na zmiňovaných akcích chyběli.

Svým způsobem nepotřebovali hrát cynické divadlo, jehož jediným účelem bylo, přesvědčit veřejnost, že rodinné stříbro je v dobrých rukou.

A to bez ohledu na to, že za blyštivou fasádou byly většinou megalomanské projekty, které neměly šanci na úspěch. Naopak vedly k dalšímu zadlužování firem. Úvěry pak nebyly používány k tomu, aby se podniky ozdravily a měly šanci na další rozvoj a tím i dlouhodobou existenci. V konkrétních případech se dokonce předstíraná snaha o kvalitní restrukturalizaci firmy měnila v hru, při které šlo o jediné, zabránit tomu, aby se pravda dostala na veřejnost. Tím spíš, že tito manažeři byli většinou různým způsobem zainteresováni i v jiných firmách.

Ty shodou okolností čile obchodovaly právě s jimi vedeným podnikem. V nepříliš přehledných peněžních tocích mizely stovky milionů korun. V moderní české mluvě se tomu říká - tunelování. Na pokraji krachu stojící firmy mohly být atraktivní příležitostí k takovémuto zisku z jediného důvodu. Čeští politici pro ně nějakou tu miliardu korun ve státním rozpočtu našli. Sice vždycky tvrdili, že jde o pomoc zcela výjimečnou, přesto ji často opakovali. Bylo to pro ně pohodlnější, než riskovat sociální otřesy, které hrozily v případě masového propouštění a dlouhodobého nevyplácení mezd. Proto si asi státní úředníci a ministři příliš nelámali hlavu s tím, proč finanční injekce nepomáhají k ozdravení konkrétního podniku a proč musí dostat další dávku. Nebo o tom věděli a bylo jim to úplně jedno. Proto mohou čtenáři denního tisku v poslední době kroutit nechápavě hlavou a divit se, jak mohlo dojít k miliardovým škodám.

Třeba v Komerční bance, nebo nejnověji v ČKD. Podle zjištění policie mělo ČKD ztratit na obchodech s firmou Impro zhruba miliardu korun. Tedy s podnikem, ve kterém byl zainteresován Jiří Maroušek, v té době shodou okolností šéf ČKD. K podivným finančním tokům mezi zmiňovanými firmami přitom docházelo i v době, kdy vláda rozhodovala a přidělovala ČKD další a další peníze.

Nejenom na případu ČKD lze názorně dokumentovat, jakým způsobem stát zachází s daněmi svých občanů. A pokud se bude důkladně zkoumat způsob nakládání se státními penězi například ve Vítkovicích nebo v NH Ostravě, možná zažije veřejnost další šok. Možná, že už také ne. Vždyť podobných zpráv dosud musela překousnout několik. Stačí připomenout Poldi Kladno, Českou spořitelnu, nebo Zetor Brno.

Přesto, nebo možná právě proto, dochází k finančním injekcím do neperspektivních podniků i nadále. Často jsou státní peníze nalévány do firem, ve kterých působí management, který je do krize přivedl. A prakticky není známo, že by si státní úředníci a ministři důkladně prověřovali, proč tyto firmy mají potíže, jakou mají perspektivu a hlavně jak se dosud zacházelo s financemi. Tedy, zda nejsou systematicky tunelovány.

Politici raději přemýšlejí o tom, jakým způsobem zvýšit daně a jak sestavit schodkový rozpočet. Potom mohou s klidným srdcem přidělovat miliardy korun vyvoleným a podivně hospodařícím podnikům.