Tsunami odhaluje problémy

Státy v oblasti jsou totiž proslulé značnou korupcí a nevraživostí vůči sobě navzájem. Mimochodem, zřejmě i to byl jeden z důvodů, proč si pohroma vyžádala tak vysoké oběti. Nikdy se nenašlo dost vůle k budování alespoň základního varovného systému, jaký například v Japonsku dávno funguje. I nyní bude vlastně tento systém darem ze zahraničí.

Jednou z oblastí, jež byly nejvážněji postiženy, a jež dělají momentálně největší starosti humanitárním organizacím, je indonézská provincie Aceh. Tamní separatisté bojují už skoro tři desetiletí za samostatnost - a je jasné, že vláda v Jakartě se tohoto bohatého území po dobrém nevzdá. Je tedy otázka, zda tragedie přispěje k smíření, nebo zda konflikt naopak ještě prohloubí.

V současnosti vyjádřily obě strany ochotu jednat. Zda to ale povede k výsledku, to je otázka. Zatím se nezdá, že by byly obě strany ochotny učinit potřebné ústupky - a bez nich se trvalé urovnání konfliktu podařit nemůže.

Připomeňme, že o Acehu se začalo mluvit krátce po tom, co získal nezávislost na Indonézii Východní Timor. Bylo to v roce 1999, po referendu, ve kterém se vysoké procento obyvatel vyslovilo za odtržení od Jakarty. Východní Timor byl v podstatě okupován indonézskými jednotkami a svobodu by nikdy nedosáhl, nebýt tlaku mezinárodního společenství, jež po příslušné rezoluci OSN vyslalo do oblasti mírovou misi. Indonézské polovojenské milice, podporované vládou, pozabíjely tehdy mnoho bezbranných lidí.

Po úspěchu Východního Timoru se tedy začalo hned mluvit o podobných ambicích Acehu. Oba případy jsou ale ve dvou podstatných věcech rozdílné. Za prvé, Východní Timor je tradičně křesťanský, zatímco Aceh tvrdě islámský. A za druhé, Východní Timor je chudý, zatímco Aceh potenciálně bohatý - má totiž ropu a zemní plyn. Bylo tedy hned jasné, že vláda v Jakartě podnikne všechno pro to, aby se Východní Timor nestal precedentem. Ona sama nesla ovšem vinu za tamní situaci.

Separatisty vede organizace, zvaná Hnutí svobodný Aceh. V roce 1976 ji založil potomek posledního sultána. Na tomto území byl totiž kdysi samostatný sultanát. Původně měla jenom 150 bojovníků, dnes jich jsou ale dva nebo tři tisíce. Teoreticky by neměli mít šanci proti třicetitisícovým jednotkám indonézské armády a policie v oblasti. Bojuje ale záškodnickými prostředky a je těžké ji jednou provždy porazit. Kromě toho se těší určité podpoře místního obyvatelstva. V současnosti vede organizaci Mahmúd Malik, který tvrdí, že je připraven na válku, pokud to bude nevyhnutelné.

Separatisté tvrdí, že Aceh se nikdy neměl stát součástí Indonézie, protože nebyl pod koloniální správou Holanďanů, jako ostatní provincie, jež tento stát v roce 1949 vytvořily. Nikdo se jich prý ani nezeptal na jejich názor. A navíc, zisky z bohatých zdrojů si přivlastňuje centrální vláda, takže obyvatelé Acehu z nich vidí jenom nespravedlivý zlomek.

Ani armáda se v provincii nechová příkladně. Obyvatelstvo ji vnímá spíš jako okupanta, než jako záruku klidu a pořádku. Podle nezávislých pozorovatelů by separatisté ani zdaleka neměli takovou podporu, kdyby se armáda nedopouštěla útlaku. Armáda tase tvrdí, že separatisté zastrašují obyvatelstvo a brutálně vraždí osoby, jež obviní z kolaborace. Situace je nicméně málo přehledná, takže se vyskytují i obvinění, že příslušníci armády páchají zločiny, převlečeni za separatisty.

Po zemětřesení a vlně tsunami nastal v pobřežních oblastech zmatek, který se snaží využít každý po svém. Armáda pomáhala při pohřbívání mrtvých, ale současně se snažila dostat situaci pod vlastní kontrolu. Separatisté zřídili vlastní tábory pro postižené. Na situaci se přiživují islámští radikálové, ke kterým mají ostatně separatisté blízko. Do toho přišly humanitární organizace a pomoc dopravovala americká armáda.

Je to tedy stav, ve kterém mohou lehko nastat kolize. A zdá se, že vláda v Jakartě sama nedokáže dosáhnou se separatisty dohodu. Pomohlo by tedy zprostředkování jednání třetí zemí, nebo světovou organizací. Nic takového se ale zatím neděje. Takže vratký stav trvá.