Trnitá cesta Topolánka k vládě

K tomuto kroku se však Topolánek musí prodírat značně trnitou cestou a stále ho na ní ještě čeká celá řada nebezpečí, byť ne na první pohled úplně patrných. Pro příklad se nemusí chodit daleko. Stačí nahlédnout do dnešních zpráv ČTK. Samozřejmě nejrůznější výroky je třeba brát s rezervou, přesto se nelze ubránit dojmu, že pokračuje psychologický nátlak na to, aby trojkoaliční projekt zkrachoval ještě před jmenováním nové vlády. Předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček dnes ujistil prezidenta republiky, že z čela dolní parlamentní komory odstoupí před případným třetím pokusem o sestavení vlády. Když se k tomu přidá výrok šéfa sociální demokracie Jiřího Paroubka, že zbloudilý poslanec Pohanka se chystá vrátit do klubu ČSSD, může se začít spekulovat o případné ústavní krizi. Tím spíš, že další zákonodárce, který opustil řady poslaneckého klubu sociální demokracie Melčák, rovněž zpochybnil, že umožní vznik Topolánkova kabinetu.

Takže se na veřejnosti mohou objevit polemiky o tom, zda má cenu jmenovat novou vládu a riskovat, že před třetím pokusem se dlouhodobě nebude dařit zvolit nového šéfa sněmovny. Tím by se neúměrně protahovala doba, kdy by země byla bez vlády opírající se o důvěru dolní parlamentní komory. Dobře načasovanou partii pak připomíná další krok. Řeč je o nejnovější nabídce předsedy ČSSD Jiřího Paroubka. Ten dnes přišel na veřejnost se scénářem, jak podobné krizi zabránit. V případě třetího pokusu je prý možná dohoda o tom, že šéfem sněmovny bude sociální demokrat a ten pověří sestavením vlády demokrata občanského. Nabízí tak řešení problému, který ještě nenastal.

Přesto v očích veřejnosti může vytvářet dojem, že se z destruktivního buldozeru mění v konstruktivního státníka. Aby svým návrhů dodal váhu, seznámí zítra s projektem prezidenta republiky. Ten by si mohl podobnou schůzku ušetřit, samozřejmě za předpokladu, že by už dávno jmenoval Topolánkovu vládu. Pak by podobné návrhy neměly smysl až do momentu, kdy by tento kabinet nezískal důvěru ve sněmovně a musel podat demisi. Zatím k tomu nedošlo.

Podle ústavy je zřejmé, že pokud v nejbližší době nenastane rozkol uvnitř koalice, nebo v ODS, bude muset Václav Klaus Topolánkem navržené ministry jmenovat. Právě podivné hrátky a zbytečné průtahy vyvolávají otázky, proč se někteří politici snaží nejrůznějším způsobem dotlačit jednání o vládě ke vzniku velké koalice ODS a ČSSD. Samozřejmě z matematického hlediska a při vyloučení komunistů ze hry je to nejpohodlnější způsob vytvoření většinového kabinetu. Navíc země potřebuje celou řadu reforem a silná vláda by je mohla prosadit.

Na takovouto variantu povolebního uspořádání se dá samozřejmě pohlédnout i z jiného úhlu. Například tak, že by se levicová a pravicová strana stejně na zásadních reformách nedohodly a oba partneři by získali alibi, proč nic nemusí dělat. Nebo tak, že země potřebuje zřetelnou dělící čáru mezi opozicí a vládou. Spojenectví ODS a ČSSD by ji setřelo, alespoň v pravo-levém pojetí české politické scény. A samozřejmě o smyslu velké koalice se dá pochybovat rovněž na základě zkušeností z doby nedávno minulé. Ať už v podobě tzv. opoziční smlouvy a bujícího klientelismu, nebo v případě problematického fungování velké koalice na pražské radnici spojeného s podezřením z různých neprůhledných kroků týkajících se finančních projektů města. V této souvislosti nezaškodí ocitovat slova Mirka Topolánka z rozhovoru ve středeční Mladé frontě Dnes. Cituji: "Domnívám se, že pražská ODS by ten problém řešila opravdu spoluprací s Jiřím Paroubkem. Je pro to řada signálů," konec citátu. V této souvislosti není asi náhodou, že z řad ODS se nejsilnější kritika na trojkoaliční projekt snesla z řad pražských občanských demokratů. A v této souvislosti není úplně podstatné, že nakonec i tito poslanci slíbili, že Topolánkovu vládu ve sněmovně podpoří.

Když se to dá všechno dohromady, je až s podivem, že Topolánek odolal silnému tlaku a že má v rukou dohodu o společné vládě s lidovci a zelenými. Samozřejmě v tuto chvíli není jasné, zda kabinet získá podporu ve sněmovně. Kdyby se tak nestalo, nebyl by konec světa. K demokracii patří i možnost nedohody. V některých případech to dokonce nemusí být výraz slabosti, ale naopak síly. Navíc česká ústava s takovýmto vývojem počítá. Pokud by politici postupovali v jejím duchu, byl by problém už dávno vyřešen.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .