Tři měsíce Kubinyiho

Ve funkci zůstali lidé, které pronásledují skandály - například Jaroslav Palas nebo Milan Urban. Udrželi se ti, kteří ztratili podporu své strany a koaliční partneři je nechtějí - to se týká Cyrila Svobody či Vladimíra Mlynáře. Neodešli ani ministři, kteří ve své funkci očividně nemají výsledky, ani nejsou silnými politickými figurami, jako třeba Pavel Dostál.

O místo přišel jen energický ministr zdravotnictví, který za tři měsíce svého působení začal veřejně mluvit o problémech, snažil se je aktivně řešit a dokonce navrhl reformu, zatím nejlepší, kterou vymyslel nějaký z českých zdravotnických ministrů. Proč tedy musel odejít?

Právě proto, zní většinová odpověď. V Česku se neodpouští, když je někdo příliš aktivní a do všeho se plete. My Češi sice říkáme, že jsou velké problémy, jenže - než nějaké tvrdé zásahy do pletiva profesních a politických vztahů, tak to máme raději, když věci běží dál svým směrem. Kubinyiho osud je v tomto směru poučný.

Nastoupil v dubnu, po několikaměsíční agónii své předchůdkyně Marie Součkové. Ta se dostala do kleští, když se různými reformními návrhy marně snažila zlikvidovat dluhy. Nejdříve doporučovala zavést poplatky pacientů a byla tvrdě odmítnuta. Pak žádala větší podporu od státu - a dopadla stejně. Bylo jasné, že si neví rady a musí odejít.

Kubinyi tak nemůže říci, že ho nikdo nevaroval. Zpočátku se dokonce zdálo, že se podle osudu své předchůdkyně zařídil. Oznámil, že nepočítá s poplatky občanů a že ani po státu nebude chtít žádné peníze. Místo toho se rozhodl najít místa, kudy peníze ze zdravotnictví utíkají.

Učinil tak přímočarým způsobem, který byl jeho protivníky často ironizován. Oznámil, že největší dluhy mají Všeobecná zdravotní pojišťovna a velké fakultní nemocnice. Ředitelce VZP doporučil, ať odejde a několik ředitelů rovnou vyhodil. Efekt se záhy dostavil: ředitelka největší pojišťovny konečně prosadila reformu své instituce, čísla o hospodaření některých nemocnic se najednou zlepšila. Kubinyi otevřeně informoval o hospodaření nemocnic, sliboval, že začne zveřejňovat údaje o kvalitě léčby. To mohlo přinést další úspory. Ovšem když nakonec sepsal reformu, zapomněl na veškerou opatrnost a opět doporučil poplatky pacientů.

K této úvaze byl nejspíš donucen úplně stejně jako Součková. Samozřejmě je možné hledat ve zdravotnickém systému úspory. Čemu to ale pomůže ve chvíli, kdy systém ročně vyrobí nejméně pět miliard dluhů? Přitom je vyrobí bez ohledu na to, jak se šetří - prostě lékaři jsou zvyklí na morální hazard. Poplatky pacientů jsou přitom jednou z nezbytných podmínek nového systému.

Nikdo oficiálně neřekl konkrétní důvod, proč musel Kubinyi odejít. Můžeme se jen dohadovat. Jisté je, že si ho v čele bílého resortu nepřála vlastní strana. Třeba kolegy rozzlobil tím, že opět mluvil o poplatcích u lékaře. Určitě jim muselo vadit, že z čela fakultní nemocnice v Olomouci propustil člena ústředního výkonného výboru ČSSD. Mohlo je rozzlobit, když upozornil na podivné hospodaření své ministerské předchůdkyně. Nakonec Kubinyimu jistě nepomohlo, když proti sobě postavil tak mocnou instituci, jakou je Všeobecná zdravotní pojišťovna.

Důvodů je určitě několik, všechny jsou ale svým způsobem zneklidňující. Ministr se snažil chránit peníze daňových poplatníků, jenže řada věcí se u nás prostě nesmí. Není správné nutit pacienta, aby šetřil. Nesmí se rušit systém stranických prebend ve státních podnicích. Je zakázáno upozorňovat, že kolega ze strany plýtvá se státními penězi. Není také správné kritizovat vlivné zdravotnické lobby. Jednou větou: ve zdravotnictví se těžko něco změní, protože se na něm přiživuje příliš mnoho lidí, který mají dostatečný vliv, aby každou změnu zablokovali. Proto musel ministr odejit. Jistě, šlo jen o ministra zdravotnictví a ti se často střídají.

Nová ministryně Milada Emmerová se už nechala slyšet, jak bude dále pokračovat. Peníze od pacientů chtít nebude, s větší podporou od státu nepočítá, přesto finanční potíže vyřeší. Prostě najde místa, kudy peníze ze zdravotnictví utíkají.