Tragické omyly

Zprávy o tragických omylech přirozeně vnímáme jako zprávy špatné. Přitom nás ale nenapadne, že nebýt těch tragických omylů, stejně by se jednalo o tragédie. Kdyby osmadvacetiletý lovec nezabil předsedu mysliveckého spolku, životem by na střelbu v lese doplatilo nevinné zvíře. A kdyby místo teroristovy rodiny byl zasažen sám terorista, stejně by byl zmařen život. Ve skutečnosti není problémem člověka pouze to, že se občas při zabíjení zmýlí. Problémem je, že zabíjí. S teroristy a jejich likvidací zatím přímou zkušenost nemáme, co by nás mělo trápit, jsou myslivci. Nemají na svém kontě pouze lidi, které si spletli s kancem, liškou anebo jelenem. Kromě lidí připravují o život i velké množství zvířat. Případy, kdy myslivec střílí na zvíře v sebeobraně, jsou u nás naprosto výjimečné. Většinou se jedná o chladnokrevnou vraždu.

Myslivec se tuto prostou pravdu snaží obejít různými rituály, za alibi pro svou krutost má zvláštní řeč, takzvanou mysliveckou latinu. Tak například o krvácejícím zvířeti říká, že barví, anebo když sebou zvíře škube v posledním tažení, myslivec patetický tvrdí, že zhasíná. Pohledem z odstupu se tím ale nic nemění na skutečnosti, že myslivec zabíjí z rozmaru, ze zálohy, navíc tvora, který mu nic neudělal. Spíše než vojáka, který ve válce bojuje o přežití, připomíná myslivec psychologicky teroristu. Touha vystřelit si na živý cíl je, zdá se, tak silná, že nakonec ani není důležité, co myslivec trefí.