Topolánkova horská dráha

13. duben 2010

Jeden den sebevědomý hybatel děním, druhý den překvapený objekt intrik a podrazů, třetí den bezbranný předmět úvah o trafikanství coby odškodném. Takový konec si Mirek Topolánek nezasloužil ani při všech svých chybách a nedostatcích. Jenže už od dob Vladimíra Špidly víme, že strany jsou ke svým lídrům kruté, nevděčné a plné pokrytectví.

Povídá se, že řadového senátora Mirka Topolánka, kterému do horní parlamentní komory výrazně pomohla čiperná manželka Pavla, si kdysi coby potenciální politickou hvězdu vybral lobbyista Marek Dalík. Sázka to nebyla hloupá. Topolánek v roli prvního poklausovského předsedy ODS přinesl do vrcholné politiky zemitost a bezprostřednost.

Klausova ODS byla strana postavená na konzervativní rétorice, okázalých gestech a profesorském stylu. Když šlo ale do tuhého, klidně kývla na opoziční smlouvu se sociální demokracií. Topolánek měl šanci učinit ODS stranou reálnou, stojící na pevných nohách a s mezinárodním ukotvením. Podařilo se mu to jen částečně - když se „rozkročil“ do středu, zacílil i na méně vyhraněné voliče, občanskou společnost a akcentoval spolupráci s menšími partnery. Časem se však ukázalo, že jde spíš jen o hezký záměr a dobrou vůli. Vláda ODS nakonec byla schopna uspokojit pouze mocenské zájmy menších stran a nijak zajímavěji společenské uspořádání neovlivnila. Topolánek nakonec svými kontroverzními výroky začal odrazovat i vzývané umírněné voliče. No a za hranicemi zbyli pro ODS jen euroskeptičtí spojenci.

Kromě toho, zvolení Václava Klause prezidentem republiky obnovilo jeho vliv, se kterým neformálně, ale o to intenzivněji zasahoval a zasahuje do dění uvnitř ODS. Dost možná dokonce počítá s návratem do stranické politiky, jakmile mu na Hradě vyprší mandát.

První léta s šéfem Topolánkem, s lehkostí vyhrávajícím volební střety s oslabenou ČSSD, přesto pro občanské demokraty působila jako elektrizující impuls. Topolánek stmelil řady a zasloužil se o ostrou pravo-levou polarizaci, která se pak naplno projevila ve volbách 2006.

Co pomohlo ODS, ale nepomohlo společnosti jako takové. Hrubost a intolerance byla v politice už před Topolánkem, vzpomeňme jen na slovník Miloše Zemana, Topolánek ji však definitivně zasel do parlamentních lavic. Nulová tolerance či obstrukce přitom nemohou být uplatňovány dlouhodobě, jinak dochází k paralyzování parlamentu, potažmo i vlády a k oslabování důvěry veřejnosti v politický systém jako takový.

Ve sněmovních volbách v roce 2006 nabrala vítězná ODS ve srovnání s rokem 2002 navíc na sedm set tisíc hlasů. Leč ony volby nebyly úspěšné pro nikoho. Už jen proto, že rozdaly karty způsobem, který znemožnil ustavení silné programově čisté vlády a sváděl k politickému šibalství. Nadto je zajímavé, že Topolánek, přestože zpevnil pravicový elektorát, ztratil náskok ODS z let 2004 a 2005 a asistoval opětovnému nárůstu voličské podpory sociální demokracie. Koncepce Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka vlastně do sebe zapadaly jako ozubená kolečka. Oběma se podařilo svým protivníkem a jeho politikou vystrašit tolik lidí, že volby skončili nezvykle těsně s nezvyklou dominancí velkých stran.

Pokus o menšinovou modrou vládu Topolánkovi nevyšel. Proto zkusil štěstí s koaličním kabinetem opřeným o přeběhlíky z oranžového týmu. Přetahování poslanců z protilehlého tábora přitom jednoznačně snižuje úroveň a pověst politiky. Na druhou stranu, komplikované volební výsledky k tomuto řešení velmi, velmi sváděly – a Topolánek neodolal. Ještě odpudivější jsou aplikované způsoby „pozitivní a negativní motivace“, jak byly popsány exposlancem Moravou. Neméně ošklivou tendencí byla snaha Topolánkovy ODS potlačovat standardní parlamentní diskusi – například v Senátu, kde svojí většinou zatrhla debatu nad tzv. Topolánkovým reformním batohem.

Často bývá chváleno alespoň Topolánkovo řízení Evropské unie během českého předsednictví. Jistě, jeho komunikativnost určitě přispěla k řešení loňské plynové krize. Na druhou stranu nelze zapomenout na slova západního státníka, který po vystřídání Topolánka úřednickým premiérem Fischerem suše podotkl, že se těší na konečně normálního politika. Díru do Evropy Topolánek neudělal. Jednodušší bylo pozvat do České republiky Američany s radarem a o nic víc se nestarat.

Na sklonku své kariéry na čele ODS se Topolánek snažil projevovat jako bijec kmotrů a velrybářů. Nijak zvlášť neuspěl, navíc byl s oněmi podivnými loutkáři sám nejednou spatřen. Naposledy po svém pádu při plánování, jak paralelně vyšachovat Ivana Langera, Pavla Béma, Milana Jančíka či Petra Gandaloviče.

Topolánkův konec byl kontroverzní jako on sám. Doplatil na výroky, které nebyly ani homofobní, ani antisemitské. Byly pouze brutální a necitlivé k určitým lidem spojovaným s těmito skupinami. Je pravděpodobné, že sám Topolánek patří k mimořádně otevřeným a tolerantním lidem. Součástí jeho liberální tváře je ale také to, že rychleji mluví než myslí a žije v představě, že si může dovolit cokoli, že vše se nakonec nějak „usadí“. Když to sečteme s nikterak oslňující vzdělaností, vznikne obraz dobrodruha spoléhajícího se jen na svou šťastnou hvězdu, nikoli odpovědného politika evropského formátu. Topolánkova politika navíc klesla hlouběji než do čtvrté cenové skupiny, stačí zmínit jen zálibu v nacistických příměrech a citátech nebo hrubé chování k novinářům.

Kariéra Mirka Topolánka zkrátka připomíná horskou dráhu. Nahoru, dolů, ze zatáčky do zatáčky. Velká očekávání, velká zklamání, pár úspěchů, pár chyb a rozbouřený žaludek. Topolánek měl příležitost zcivilnět politiku, zbavit ji teatrálních gest a ODS učinit všelidovou, obecně přijatelnou partají po španělském Aznarově vzoru. Neuspěl, proto dědictví po Mirku Topolánkovi netřeba Petru Nečasovi závidět.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.


Spustit audio