Tomáš G. Masaryk, školy a učitelé

Ani Masaryk se nikdy netajil svým pozitivním vztahem ke školám a učitelům. Už v letech Rakousko-Uherska věnoval ze svých prvních jedenácti poslaneckých projevů šest právě problematice školství a učitelů. Jako vysokoškolský pedagog se svými přednáškami aktivně podílel na tzv. univerzitních extenzích, což byly univerzitní přednášky pro učitele z praxe, přednášel českým učitelům i na prázdninových kurzech v Náchodě a Hranicích.

Ve svých přednáškách upozorňoval na skutečnost, že školy jsou v područí administrativy, která sice chce dosáhnout pěkného pořádku, ve skutečnosti ale pořádku strašného. Říkal také, že každé slovo, které mluví pro reformu školy, je současně obžalobou stávající školy. Chtěl, aby škola byla státní, sociální a politická, aby se demokratizovala a stala se také praktickou a vědeckou. Velký důraz kladl i na sebevzdělávání jako významný požadavek doby.

Hovořil o tom, že žák by měl svému učiteli důvěřovat a mít ho rád a že učitel by měl mít u svých žáků, ale i u jejich rodičů, neformální autoritu. Asi jako kapitán na lodi. A ta autorita že by měla být tím větší, čím by byl větší věkový rozdíl mezi učitelem a žáky. Zdůrazňoval, že učitel by měl být zcela nezávislý na farářovi, na starostovi i na politické straně, že by měl mít dostatek prostředků, aby si mohl i knihy kupovat, dále se vzdělávat a podívat se také do světa. Netajil se svým přesvědčením, že vzdělání se vždycky a každému státu vyplatí, protože co dá stát učiteli, to třikrát i desetkrát vyzíská.

Poměrně zajímavý byl přístup T. G. Masaryka k tělesným trestům ve školách. Ty byly v našich školách oficiálně zrušeny již v roce 1870, přesto se ale ještě dlouho o nich diskutovalo. Koncem 19. století se k nim vyjádřil i Masaryk. Říkal, že učitel by měl především vychovávat, a ne trestat. Uvědomoval si přitom ovšem, že tělesný trest je někdy tím nejsnadnějším prostředkem jak něčeho dosáhnout. Sám ale považoval trest za něco abnormálního a nabádal k tomu, aby byl používán co nejméně. Ovšem pokud se už učitel pro trest rozhodl, tak nebyl přítelem jakési "trestní scholastiky", jak říkal. Tedy toho, že například postavení do kouta za trest se zpřísňovalo předpažením a to ještě třeba i položeným ukazovátkem na natažené paže. Masarykovo krédo bylo, že trestat by se mělo co nejméně, ale že "když trest, tedy tělesný, a ovšem takový, aby se cítil - žádné hraní!"

Masarykova obliba mezi učiteli neutrpěla ani poté, co na učitelském sjezdu v roce 1920 nepodpořil požadavek na vysokoškolské vzdělání učitelů. Svůj postoj tehdy zdůvodnil praktickými ohledy, neboť se obával, že mladí, již vysokoškolsky vzdělaní učitelé by starší a zkušené učitele služebně přeskakovali a ti by tak byli diskriminováni.

Život T. G. Masaryka byl těsně spojen se školou a také celá jeho osobnost se formovala ve školách - ať už ve školních lavicích před katedrou nebo později, když už byl vysokoškolským učitelem, přímo za katedrou. Ve školách také získal významnou většinu toho, co později uplatnil v politice. Ke svému učitelování se také hrdě hlásil. A když přijímal jako prezident republiky v roce 1930 učitelskou delegaci, tak od něho učitelé slyšeli: "Když se tedy učitel stal prezidentem, tož myslím, že všichni učitelé mají trochu povinnost, aby mu pomáhali."

Při vzpomínce na totalitní školy, z nichž byly i jen portréty Masaryka odstraněny a které byly popsány Leninovým "Učit se, učit se, učit se", je možno připomenout i to, že v roce 1924 zdůraznil Masaryk delegaci studentů poněkud jinou zásadu: "Myslit, myslit, myslit!"