Titanic a jeho noc

Ledovec, který loď rozřízl jako skalpelem, její slova potvrdil. Už 19. dubna 1912 zahájil senátor, shodou okolností jmenovec utonulého kapitána, William Smith rozsáhlé vyšetřování. A hned první výslechy potvrdily, jak neprůkazná mohou být osobní svědectví. Každý svědek si pamatoval událost jinak. Někteří tvrdili, že loď se rozlomila vejpůl, jiní přísahali, že zmizela pod hladinou s neporušeným trupem. Líčení se lišila v podstatném i banálním. Teprve po desítkách let se ukázalo, že i tento příběh je příběhem básně a pravdy.

Vyšetřování katastrofy bylo myslitelně důkladné. Přesto dodnes není úplně jasné, jak k neštěstí mohlo dojít. A tak kolují fámy i pověsti, dokonce i o tom, že Titanic vůbec nebyl Titanic, ale loď úplně jiná. Zdá se, že se budeme muset smířit s filmovou verzí, dostupným popisem události.

Titanic se potopil v předzvěsti století, v němž se odehrály dvě světové války a nastal konec iluzí o směřování lidstva k rozumné budoucnosti.

Přesvědčení o neomezených možnostech vědy i techniky ztroskotalo společně s lodí. Přízrak zkázy Titanicu dodnes fascinuje jako mysteriózní doklad marného souboje lidské vůle s oceánem, případně s živly vůbec.

William Alden Smith ukončil vyšetřování před Senátem promluvou, hodnou antických rétorů. Řekl: "V našich představách spatřujeme znovu tu hrdou loď, plnou života a energie, se živými postavami na její palubě, s hudebníky, učiteli, umělci i spisovateli. S vojáky, námořníky, muži všestranně činnými, statečnými muži a vznešenými lidmi mnoha zemí. Vidíme je bezstarostné, vyzařuje z nich síla a velikost, obracejí se ke Starému světu, jehož strnulost už déle nechtějí snášet, a dychtivě vyhlížejí k novým zítřkům. V tom okamžiku je jejich radostné nadšení přerváno náhlým děsem a loď se hroutí s nářkem do hlubin. S neskutečnou odvahou hudebníci hrají až do posledních chvil příjemnou melodii. Loď na konci sil vzdává nerovnou bitvu. Zbývá jen stopa po těch všech mužích a ženách, kteří ještě před chvilkou zažívali v jejích prostorných kabinách lidské touhy a vášně, radost i smutek. Nad lodním trupem se zavřela hlubina, a zazněly naposled sliby věrnosti, ožily staré lásky a krásná slova. Ti, kdo spolu sdíleli přátelství a byli si společníky, hrdinně spolu kráčeli i na poslední životní pouť. S tímto dědictvím musíme se nyní cítit být k moři mnohem blíž než doposud a upřímně věřit, že nám jednoho dne vrátí všechny radosti, které jsme kdy prožívali s těmi, jež nyní ztrácíme."

Senátorova řeč je bezmála jedno století stará. Měřeno lidským časem. Měřeno poselstvím je krajně současná. Jsme v přeneseném slova smyslu všichni na palubě Titaniku. Jen s jednou nadějí. Že jednoho dne nám moře vrátí všechny radosti. Což lze považovat za patetickou pointu vzpomínky na loď jménem Titanic nebo také za prosté konstatování, že strnulost starých světů lze opouštět v pokračování pokusu dokazovat nemožné.

Neběží ani tak o to, zda být či nebýt, jako o to, jak být. Vzhledem k tomu, že život je derniérou své premiéry, ne každé představení se zrovna povede.