Turecký prezident v souladu se svým předvolebním slibem přistoupil ke zrušení výjimečného stavu v zemi.
Teoreticky by se mohlo Turecko stát zemí těšící se z výdobytků fungujícího právního státu, občanským právům a svobodě vyjadřování i tisku. V praxi se ale nic nemění.
Recep Tayyip Erdogan se v roce 1994 stal starostou tureckého města Istanbul. Málokoho by tehdy napadlo, že za necelé čtvrt století se z šéfa města stane politik disponující mocí, která se téměř rovná moci osmanských sultánů. V jeho dráze mu pomohly také západní velmoci. Jejich kritika staronového tureckého prezidenta zavání tedy pokrytectvím.
Propast mezi stavem ideálním a skutečným dokazuje několik nedávných událostí. Turecké bezpečností složky zatkly několik lidí, kteří se měli provinit urážkou hlavy státu.
V průběhu nedávných prezidentských voleb byli totiž natočení na videozáznamy zachycující jejich nesouhlasné vyjadřování na adresu hlavy státu. Jednalo se o posunky a prohlášení, které by v našich poměrech byly pojímané jako nevinné nadávání na politického neoblíbence v restauračním zařízení.
Před samotným zrušením výjimečného stavu prezidentská strana poslala do tureckého parlamentu takzvaný protiteroristický zákon. Na jeho základě je možné podezřelé z podvratné činnosti, jíž může být téměř cokoliv, držet bez obvinění ve vazbě až čtyři dny. Je také možné některým osobám zakázat vstup do určité oblasti, nějakého města nebo jeho části.
Zákon se týká také státních zaměstnanců, včetně bezpečnostních složek. Podezřelí ze sympatií k duchovnímu Fethullahu Gülenovi nebo jiné nelibé činnosti budou okamžitě propuštění ze zaměstnání bez nároku na opětovné přijetí. Platnost normy má být tři roky. Uvedl jsem jen několik příkladů za všechny.
Zkušenost praví, že zázraky se dějí i v politice. Nedělní turecké parlamentní a prezidentské volby však takovým případem nejsou. V zásadě dopadly tak, jak doufal Racep Tayyip Erdogan a jak se obávala opozice.
Prezident Erdogan si také zajistil loajalitu výnosem sedmi dekretů, které mohl vyhlásit právě kvůli stále platnému výjimečnému stavu. Nejdůležitější je rozhodnutí podřídit armádu ministrovi obrany, čímž se dokoná její oslabení. Kdysi mocná instituce, strážící sekulární charakter kemalistického moderního Turecka, může na doby své zásadní role pro politický systém země jen vzpomínat. Neméně důležité je propuštění dalších 18 tisíc státních zaměstnanců.
Z hlediska zatýkání nemohou být nepřátelé tureckého prezidenta a jeho stoupenců v klidu ani v zahraničí. Před několika měsíci, v březnu, turecká tajná služba unesla šest údajných gülenistů z Kosova. Za zády premiéra a prezidenta, což stálo křeslo ministra vnitra a šéfa kosovské tajné služby, kteří tureckým agentům pomohli.
Na první pohled je odpověď jednoduchá. Erdogan je islamista a tak bude nové Turecko islamistické. Ostatně už teď je to právě Erdogan a jeho Strana práva a spravedlnosti, kteří mluví o nutnosti islámského vzdělávání, obnovení muslimské morálky a pomoci muslimům v zahraničí. A je to právě Turecko, kde má svou základnu islamistické Muslimské bratrstvo a i další radikální muslimské organizace.
Minulý týden turečtí zpravodajci unesli turecké občany z Ázerbajdžánu a Ukrajiny. Před pár dny vydaly ukrajinské úřady Ankaře dalšího Turka. K jeho smůle mu nepomohlo ani povolení k trvalému pobytu, ani ukrajinská manželka. To je opět jen několik případů. Turečtí představitelé tvrdí, že se jim od letošního dubna díky podobným akcím podařilo zpět do Turecka dostat na 80 údajných členů organizace klerika Gülena.
Zrušení výjimečného stavu je tedy jen kosmetická úprava, formální akce bez efektu společenského uvolnění. Výjimečnému stavu bude konec, protože ho už vládce nepotřebuje. Radost z konce výjimečného stavu nemohou mít ani další čtyři novináři zavření před několika dny.
Prezident Erdogan zkrátka a dobře drží moc pevně v rukou. Zbavit ho moci by mohla jen nečekaná a pravděpodobně násilná událost. Nebo nelítostná ruka přírody řídící jeho zdraví. Jeho systém má daleko do demokracie v našem pojetí.
Není se tedy co divit, že s ním Evropská unie odmítá dále jednat. Jednoho zastánce ovšem na Západě našel. Na summitu NATO argumentovali jednotliví státníci prezidentu Trumpovi, že nemohou jen tak zvýšit výdaje na obranu. Mají totiž parlamenty a zákony. Prezident Trump prý reagoval následovně. Platí to pro vás všechny kromě prezidenta Erdogana, který dělá věci správným způsobem. A pak si s ním symbolicky spiklenecky srazil pěsti.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
