Thomas Kulidakis: Trvání unijních států první linie na přebírání běženců ostatními

Obávají se, že návrh nové, reformované azylové unijní politiky je ponechá ve starém problému nesení zátěže nelegální migrace na vlastních bedrech v nových kulisách.

Čtěte také

Chtít po jiných státech hotspoty pro migranty, jak navrhuje Babiš, mi připadá neokoloniální, říká expert

Itálii, Maltu, Řecko a Španělsko spojuje osud, ke kterému je předurčila geografická poloha. Obyvatelé těchto zemí se sice mohou radovat z příznivého středomořského klimatu, zároveň jsou ale v posledních pěti letech bránou migrantů a uprchlíků na starý kontinent. Pandemie koronaviru tlak pašeráků lidí a běženců utlumila, starost o migranty a uprchlíky  už přítomné ovšem nezmizela a bitva o budoucí podobu migrační politiky pokračuje dále.

Proměnu nelegální migrace dobře dokumentují statistická data z takzvané východní migrační trasy, tedy především z Turecka do Řecka a dále přes Balkán do zbytku Evropy. Za prvních deset měsíců roku 2020 se podle údajů aténské vlády snížil počet běženců, kteří přišli na řecké ostrovy o 76 procent. To znamená, že jich do Řecka a tím i do Evropské unie přibylo 13 482. Vloni to bylo za stejné období 55 541 lidí.

Do jaké míry je to úleva dávající čas najít řešení, to dokumentují další statistické údaje. Počet běženců na pěti nejzatíženějších ostrovech se snížil přibližně o 60 procent. Místo 42 tisíc lidí je v přeplněných táborech necelých 19 tisíc. Počet nevyřízených azylových žádostí v první instanci se snížil o 38 procent na necelých 90 tisíc. Na dvojnásobek ovšem narostl počet žádostí nových.

Německé předsednictví

Uvedená statistika je nezbytná pro uvědomění si rozsahu problému, který se díky koronavirovému omezení nelegální migrace daří postupně řešit. Podobná situace jako v Řecku je i v jiných státech.

Daří se také vracet více lidí do třetích zemí, některé státy Unie na bázi dobrovolnosti přebírají běžence. K přijetí nezletilých běženců z Řecka se zavázalo nejen nečlenské Švýcarsko, ale také Srbsko. Tam se ukázala kafkovská absurdita systému, protože Srbsko není člen Evropské unie a musí nejdříve uzavřít dohodu s Unií.

Čtěte také

Karel Barták: Německé ambice ohledně azylu a migrace narazí na protichůdná stanoviska

Kromě řešení už přítomných běženců pokračuje vyjednávání členských států o nové migrační politice. Ve svém dopise čtyři středomořské státy napsaly, co jejich zástupci opakují na tiskových konferencích i při osobních rozhovorech:

Solidarita musí být nedílná, když je lidí moc, není možné se o ně důstojně postarat a jejich žádosti vyřídit v rozumné časové lhůtě. Návrh na příspěvek deset tisíc eur z unijní pokladny za každého přijaté běžence ze zemí, které jsou první na ráně, je prý nedostatečný. Stejně jako možnost výběru, zda-li pomoci s deportacemi, nebo materiálem.

Z pohledu těchto zemí je zřejmé, že jejich povinnost chránit hranice své a celé Unie a zároveň se starat o ty, kteří se do Evropy dostanou, má jasné kontury. Povinnosti ostatních jsou prý nejasné. Vyzývají Evropskou komisi, aby s německým předsednictvím zapracovala přebírání azylantů jako jasnou povinnost. Vše se tedy jeví jako nekonečný konflikt.

Thomas Kulidakis|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Zatímco snížení migrace v době pandemie dovoluje řešit osud lidských duší, osud jednoty Unie v dobách zlých je stále na vážkách. Možná se ale vlády, které s radostí přijaly pomoc ostatních v boji s covidem-19 poučily, že jsou s ostatními na jedné lodi a nikdo neví, kdy bude ostatní potřebovat. Otázka ale je, jestli se o skutečném významu unijní solidarity poučili také občané.

Německé předsednictví a nová Komise se snaží uspět tam, kde jejich předchůdci selhali. Hledají ale cestu ve šlépějích bludiště slepé uličky. Blíží se však konec roku a doba, kdy se údajně dějí zázraky. 

Autor je komentátor Českého rozhlasu