Thomas Kulidakis: Migranti a uprchlíci od Kréty z turecké lodě už jsou v Unii

První zmíněný případ připomněl, že od roku 2015 se Středozemní moře, jinak oblíbená dovolenková destinace, stalo hřbitovem mnoha duší. U ostrova Chios totiž zahynulo několik běženců, mezi nimi i tři děti.

Čtěte také

Thomas Kulidakis: Zabrání řecké a turecké ploty migraci z Afghánistánu?

Druhý případ, tedy loď naplněná k prasknutí běženci, připomněla hádky, kdo se o takové plavidlo má postarat. Řecko na jednu stranu argumentovalo, že by ji mělo převzít zpět Turecko i s lidmi na palubě. Turecko poukazovalo na fakt, že nejblíže má taková loď právě do Řecka. Tudíž podle námořního práva a zvyků odpovídá Řecko.

Oba případy pak shodně skončily vysazením běženců na řeckých ostrovech, kde tito lidé skončili v dosavadních i nově vybudovaných uprchlických táborech. Jejich zřízení si řecká vláda prosadila i přes zuřivý odpor místních. Jsou to v podstatě uzavřená střediska, bez volného pohybu do okolního světa, novináři mají přístup zpravidla jen tehdy, když se takové místo „slavnostně“ otevírá.

Právo na ochranu a pomoc

Popsané události jsou ovšem v podstatě technické symptomy základního problému, dotýkajícího se samotného pojetí morálky a lidského soucitu. Je samozřejmé, že nad mrtvými se srdce ustrne, ať už se jedná o děti, nebo nikoliv. Je také jasné, že vydávat se na cestu na vratké lodi v blížící se zimě, přes rozbouřené moře na chatrných bárkách, je více než riskantní.

Čtěte také

Chtít po jiných státech hotspoty pro migranty, jak navrhuje Babiš, mi připadá neokoloniální, říká expert

Jedna strana sporu, projevující se ve veřejné a tím i politické debatě, by tedy mohla říci, že běžence žene do riskantní operace zoufalství, bída, politické pronásledování. Zkrátka a dobře, že raději riskují smrt, jen aby se dostali z mizérie. A zaslouží si praktické vyjádření soucitu a ulehčení cesty.

Druhá strana by mohla podotknout, že jen necita by riskoval život nejen svůj, ale také dětí, když pravděpodobnost neúspěchu se úměrně zvyšuje s každým dnem, který nás dělí od letních měsíců. Tehdy je šance dostat se přes mořské úžiny nejvyšší. Já se například plavil s tureckou pobřežní stráží letos v polovině října a ani na strážním člunu jsem se jistě necítil.

Třetí strana by mohla poznamenat, že Turecko je přece bezpečná země a běženci mohou zůstat tam. Evidentně tam ale zůstat nechtějí, to za prvé. Turecko také argumentuje, že je nehumánní bránit těmto lidem v touze vydat se na cestu za lepším a že už nemá sílu se o běžence starat.

Čímž se ke slovu dostává čtvrtá strana hlavních argumentačních linií, která zpochybňuje schopnost Evropské unie dále přijímat, což je jinotaj pro neochotu politiků obávajících se neochotného veřejného mínění a protiimigračních politických uskupení.

Thomas Kulidakis|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Všechny výše zmíněné pohledy mají něco do sebe a obsahují část pravdy. Při zvážení dílčích kulturních, filozofických i politických argumentů je možné provést syntézu. Migraci, obzvláště tu nelegální, přičemž i toto označení určité kruhy zpochybňují, je pozdě řešit až na unijních hranicích i v zemích sousedních, které jsou tranzitní.

Je potřeba zlepšovat už podmínky v místech, odkud běženci přicházejí. Tím se vyřeší ekonomické důvody pro migraci. Ty politické těžko řešit zvenčí, vzpomeňme jen na dopady intervencí 21. století.

Pronásledování lidé prchající před politickým útlakem a válkou ovšem mají právo na ochranu a pomoc v souladu s mezinárodním právem.

Autor je komentátor Českého rozhlasu