Thomas Kulidakis: Migranti a uprchlíci od Kréty z turecké lodě už jsou v Unii

2. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Řecká pobřežní stráž na ostrově Chios zachránila 20 lidí z lodi s migranty, která se potopila v Egejském moři

Dvěma důležitými událostmi poslední říjnový týden opět připomněl palčivou otázku nelegální migrace do Evropské unie na trase mezi Řeckem a Tureckem. Ztroskotala běženecká bárka u ostrova Chios a u Kréty vyslala nouzový signál nákladní loď plavící se pod tureckou vlajkou s 375 migranty a uprchlíky na palubě.

První zmíněný případ připomněl, že od roku 2015 se Středozemní moře, jinak oblíbená dovolenková destinace, stalo hřbitovem mnoha duší. U ostrova Chios totiž zahynulo několik běženců, mezi nimi i tři děti.

Čtěte také

Druhý případ, tedy loď naplněná k prasknutí běženci, připomněla hádky, kdo se o takové plavidlo má postarat. Řecko na jednu stranu argumentovalo, že by ji mělo převzít zpět Turecko i s lidmi na palubě. Turecko poukazovalo na fakt, že nejblíže má taková loď právě do Řecka. Tudíž podle námořního práva a zvyků odpovídá Řecko.

Oba případy pak shodně skončily vysazením běženců na řeckých ostrovech, kde tito lidé skončili v dosavadních i nově vybudovaných uprchlických táborech. Jejich zřízení si řecká vláda prosadila i přes zuřivý odpor místních. Jsou to v podstatě uzavřená střediska, bez volného pohybu do okolního světa, novináři mají přístup zpravidla jen tehdy, když se takové místo „slavnostně“ otevírá.

Právo na ochranu a pomoc

Popsané události jsou ovšem v podstatě technické symptomy základního problému, dotýkajícího se samotného pojetí morálky a lidského soucitu. Je samozřejmé, že nad mrtvými se srdce ustrne, ať už se jedná o děti, nebo nikoliv. Je také jasné, že vydávat se na cestu na vratké lodi v blížící se zimě, přes rozbouřené moře na chatrných bárkách, je více než riskantní.

Čtěte také

Jedna strana sporu, projevující se ve veřejné a tím i politické debatě, by tedy mohla říci, že běžence žene do riskantní operace zoufalství, bída, politické pronásledování. Zkrátka a dobře, že raději riskují smrt, jen aby se dostali z mizérie. A zaslouží si praktické vyjádření soucitu a ulehčení cesty.

Druhá strana by mohla podotknout, že jen necita by riskoval život nejen svůj, ale také dětí, když pravděpodobnost neúspěchu se úměrně zvyšuje s každým dnem, který nás dělí od letních měsíců. Tehdy je šance dostat se přes mořské úžiny nejvyšší. Já se například plavil s tureckou pobřežní stráží letos v polovině října a ani na strážním člunu jsem se jistě necítil.

Třetí strana by mohla poznamenat, že Turecko je přece bezpečná země a běženci mohou zůstat tam. Evidentně tam ale zůstat nechtějí, to za prvé. Turecko také argumentuje, že je nehumánní bránit těmto lidem v touze vydat se na cestu za lepším a že už nemá sílu se o běžence starat.

Čímž se ke slovu dostává čtvrtá strana hlavních argumentačních linií, která zpochybňuje schopnost Evropské unie dále přijímat, což je jinotaj pro neochotu politiků obávajících se neochotného veřejného mínění a protiimigračních politických uskupení.

Thomas Kulidakis

Všechny výše zmíněné pohledy mají něco do sebe a obsahují část pravdy. Při zvážení dílčích kulturních, filozofických i politických argumentů je možné provést syntézu. Migraci, obzvláště tu nelegální, přičemž i toto označení určité kruhy zpochybňují, je pozdě řešit až na unijních hranicích i v zemích sousedních, které jsou tranzitní.

Je potřeba zlepšovat už podmínky v místech, odkud běženci přicházejí. Tím se vyřeší ekonomické důvody pro migraci. Ty politické těžko řešit zvenčí, vzpomeňme jen na dopady intervencí 21. století.

Pronásledování lidé prchající před politickým útlakem a válkou ovšem mají právo na ochranu a pomoc v souladu s mezinárodním právem.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio