Těžká hodinka pro KDU-ČSL

Jsem křesťan, katolík, ekumenicky smýšlející (jak dodávám), a rozlišuji mezi vírou, církví resp. církvemi a křesťanskou politickou stranou. Chtějí-li mít věřící vliv na běh věcí veřejných (a proč by neměli?) a usoudí-li, že vhodným nástrojem k tomu je politická strana, nevím, proč by jim v tom měl ten, kdo sám smýšlí demokraticky, vytýkat.

Křesťanská strana se nezavazuje k svatosti, jak se jí běžně rozumí. Tak má činit jednotlivý věřící, případně společenství (např. řeholní). Křesťanská strana má uplatňovat svůj vliv na politická rozhodnutí. Zajisté dle svých možností. Působí-li v prostředí, které není křesťanství nakloněno, má to těžší. Nemusí být nutně ve vládě, ale měla by proniknout do místního zastupitelstva a do parlamentu. K tomu potřebuje získat voliče a zvládnout umění možného. Když se jí to nepodaří, do politiky nevstoupí nebo ji opustí.

Umění možného spočívá v předvídavosti a v ochotě ke kompromisu. Ten není sám o sobě něco špatného. Některé kompromisy jsou moudré, některé jsou nemravné. Rozlišit jedny od druhých není vždy snadné, to se ukáže časem. Důležitá je předvídavost. - Strana, která se prohlašuje za křesťanskou, se na rozdíl od jiných hlásí k náročnému krédu a všichni to vědí. I ti, kteří se k srovnatelné morální závaznosti nehlásí. Proto je taková strana v očích veřejnosti zranitelnější a měla by to vědět.

V některých zemích křesťanské strany nejsou, i když je tam křesťanů dost. Uplatňují se v zavedeném systému, např. v USA. V Evropě, která na svou někdejší křesťanskost zapomíná, se křesťanské strany proměňují na středové, případně pravostředové, anebo mizejí (jako v Itálii). Naši lidovci vznikli po 1. světové válce spojením straniček, které chtěly být (každá po svém) politickým křídlem římskokatolické církve. Mons. Šrámkovi, jejich sjednotiteli, se podařilo novou stranu solidně etablovat v politickém spektru 1. republiky. Pak přišel Mnichov, válka, "únor" - a vše bylo jinak.

Vytýkat lidovcům, že byli kdysi v Národní frontě, je laciná zlomyslnost. Ano, byli, nedobrovolně: jejich vedení jim dosadila KSČ, zatímco jejich skuteční předáci byli v exilu nebo v kriminále. A že chtějí být v každé vládě? To je u středové strany běžné. V Německu jsou v obdobné pozici liberálové. Strany středu mají prostě vyšší koaliční potenciál.

V postkomunistickém Česku mají potíže se svou profilací všechny parlamentní strany. Ty nejsilnější - ODS, ČSSD, KSČM - mají své početné sociální skupiny, které dokáží přesvědčit, že hájí jejich zájmy. ODA a Unie svobody takové zázemí neměla. Mají je "zelení"? Jejich idea je široce přijatelná. Dokáže veřejnost politicky mobilizovat? To se ukáže. Mají takové zázemí lidovci? I to je otázka. A hned je tu další: Jak dnes učinit křesťansky motivovanou politiku věrohodnou?

S Josefem Luxem v čele to vypadalo slibně. Po jeho odchodu jsou lidovci v krizi nejen personální, ale i myšlenkové. Nemají strategii, jen dočasné taktiky, které oportunně zkoušejí . Po loňském Kalouskově obratu se strana dala do pohybu. Neměl dlouhé trvání. Přišla čunkovská aféra, víceméně mediální produkt, ale oslabila ji. Vyvstala možnost upravit poměr státu a církví, pohříchu těsně před prezidentskou volbou. Zatěžkávací zkouška politické předvídavosti. To vyrovnání je v zájmu nejen církví, ale i měst a obcí. Zdá se, že lidovci do něj vsadili všechny zbývající síly. Vytvořili si tím prekérní situaci hned v několikerém smyslu.

Vyvolali podezření, že jim jde o tzv. politický handl. Žádná jednání mezi nimi a ODS prý neproběhla. Možná, že je to pravda. Pravda je též, že tu jaksi bezděčně vznikl možný souběh zájmů. Vy chcete Klause na Hrad, my zase majetkové vyrovnání. Možná, že to Cyril Svoboda pouze nahlas pojmenoval. Ať chtěl nebo ne, vyslal tím, jak se říká, signál. Ten lze těžko vnímat jinak než jako nabídku.

To není všechno. Katolická církev se ke způsobu vyrovnání postavila velkoryse. Budou z něj totiž profitovat všechny církve, i když šlo hlavně o její konfiskovaný majetek. Volba prezidenta je však celospolečensky relevantním tématem, zatímco lidovci si z ní učinili téma velmi partikulární. Riskují, že tím posílí povrchní, ale rozšířený pocit, že katolické církvi jde o majetek, jak se říká, "až na prvním místě". A že sami jsou politickou lobby této církve, ač léta tvrdili, že nejsou úzce konfesijní stranou. Může se ukázat, že jejich služba církvi byla službou medvědí. A že veřejnosti, která není nakloněna ani jim, ani církvi, ani křesťanské víře, nastavili image, která nebude vnímána jako přitažlivá. A to v době, kdy překonání 5-procentního sněmovního prahu nebude snadné. - KDU-ČSL stanula na rozcestí. Má na vybranou mezi útlumem a vnitřní mobilizací, čili probuzením. Vím, že jsou v ní lidé, kteří si to uvědomují. Nevím, zda je jich dost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .