Templářské písmo

Na obraze je zachycen ve strohém oděvu, připomínajícím mnišský hábit, na hlavě vlněnou čapku, v sedě před pulpitem, písařským stolkem. Píše levou rukou, soustředěný na své velké dílo. Nebo na svou velkou posedlost dostát bůhvíproč poslání.

"Pokaždé, když lidé chtějí zaznamenat a uchovat okamžiky, které s sebou přinášejí dějiny, projeví se znalost písma. A v každé době hraje hlavní roli kronikář, muž, který psal."

To jsou úvodní slova knihy nazvané Písmo, paměť lidstva.

Obraz z úvodní strany je vzápětí použit do koláže. Jean Froissart sedí ve své malé brokátové komnatě a píše svou kroniku na pozadí bitevního výjevu. Rytíři na koních i prostí pěšáci se pilně vraždí, zaujati svým dílem, zajisté bohulibým, neboť obě znepřátelené strany jsou hluboce přesvědčeny, že pravda i Bůh jsou na jejich straně. Tak už to bývá. Jeden z rytířů právě úspěšně probodl soka, který padá z koně, žoldnéř škrtí žoldnéře ve stejnokroji nepřítele, a aby to všechno bylo jaksi úplné, už hoří i hrad.

A Jean Froissart píše. Aby si to lidé pamatovali, aby věděli, aby se snad mohli i poučit, i když v zásadě jsou lidé nepoučitelní.

Autor knihy o písmu, o zázračném lidském vynálezu, Georges Jean, narozený v roce 1920 v Besanconu, profesor lingvistiky a sémiologie, který vydal čtyřicet knih, básnické sbírky a eseje nepočítaje, píše v úvodu: "Dvacet tisíc let před naším letopočtem vytvářejí lidé v Lascaux své kresby. A bude nutno počkat ještě sedmnáct tisíc let na začátek jedné z nejúžasnějších kapitol v dějinách lidstva, na vznik písma. Obvykle si představujeme, že ti, kdo vynalezli první psané znaky, chtěli uchovat v paměti své legendy."

Píše se rok 2006 a písemnými znaky, tím úžasným vynálezem, zaznamenáváme v seriálu Tajemství Ďáblovy bible události staré mnoho set let. Události z malého kláštera v Podlažicích u Chrastu, kde se opat počátkem XIII.století rozhodl, že nenechá zazdít hříšného mnicha, Velkého písaře, geniálního tvůrce nepochopitelně dokonalého rukopisu. Že mu naopak dá šanci napsat Největší knihu světa za jedinou noc, jak jinak, než za pomoci ďábla.

Kniha zahalená od svého počátku do mystéria nadpozemskosti začíná mytickým příběhem, který se v téměř shodné podobě objevuje v Anglii XI. století. Zajímavé je, že autor či autoři legendy dávno před vznikem složitých teorií o informatorice a manipulaci s utvářením veřejného mínění znali jejich pravidla.

V legendě se totiž praví, že "hříšný mnich spáchal zločin tak strašlivý, že musel být potrestán, a to zazděním zaživa." Nikde se už nedočteme, co vlastně ten nebožák spáchal.

O sto let později napodobí francouzský král Filip IV. Sličný a jeho prohnaný tajemník Nogaret tuto vysoce účinnou taktiku, kterou dodnes používají diktatury ať už politické, finanční či reklamní.

Král nechá jedné jediné noci zatknout rytíře templářského řádu, jimž dluží neskutečně vysoké obnosy, a vydá edikt, v němž píše: "Věc hořká, věc odpudivá, věc vzbuzující nepochybnou hrůzu jenom při pomyšlení na ni, strašné jenom o ní zaslechnout, odporný zločin, hnusný akt, strašná potupa, věc zcela nelidská, ba co víc, cizí veškeré lidskosti, se nám donesla díky oznámení důvěryhodných osob a zanechala nás v ohromení a roztřásla divokou hrůzou. A když jsme posuzovali její váhu, nezměrná bolest nás zaplavila tím krutěji, že není pochyby, že mimořádnost tohoto zločinu hraničí s urážkou božího majestátu, je hanbou lidstva, zhoubným příkladem zla a všeobecným skandálem et cetera, et cetera."

Jinými slovy: mluvíme stereotypně o temném středověku. Nic si ovšem nezadal s naší teoreticky propracovanou rafinovaností teorie manipulace s veřejným míněním. Stačí seřadit expresivní slova a pokorný dav zapomene, že jediné, co se nedozvěděl, bylo to podstatné. Totiž, jaký byl vlastně ten strašlivý zločin?