Tak ať tam nejdou

Komunisté, jak známo, mají stabilní, velice věrnou a velice disciplinovanou armádu voličů. Není jich nezanedbatelné množství, řekněme něco blízko milionu lidí. Se vzpomínkou na bídnou celkovou účast voličstva ve všech možných volbách loňského roku se komunistická voličská procenta mocně násobí.

Navíc podobně jako při prezidentské volbě, tu vyvstává problém rozpolcenosti jak hlavní vládní strany, tak i stran koaličních. Sociální demokracie má a měla i při volbě prezidenta starostí až nad hlavu. Uvnitř strany se odehrává mocenský boj, který rozvlňuje (a ovlivňuje) veškeré politické dění.

Při prezidentské volbě dělili sociální demokracii názorové rozdíly na jednotlivé prezidentské kandidáty. Nyní se přesouvá jádro vnitrosociálně-demokratického problému na otázku spolupráce s komunisty.

Problematika takzvaného bohumínského usnesení, které sociální demokracii zapovídá spolupráci s KSČM, bude nejspíš klíčovým tématem nadcházejícího sjezdu ČSSD, kde se též rozhodne nejen o případném novém předsedovi strany, ale také o dalším směřování celé strany.

Jenže signál, který vyslali komunisté nejen svým voličům, je nebezpečný ještě v dalších ohledech. Ohrožuje kladný výsledek evropského referenda i tím, že poskytuje návod i dalším částem voličské obce. K té patří i různí pravicoví euroskeptici, jejíž salónní výhrady vůči Evropské unii mohou být zajímavé v diskusních mediálních bitvách, nicméně v případě, že ovlivní výsledek referenda negativně, mohou mít devastující dopad na budoucnost republiky.

Mohou totiž - v případě odmítnutí vstupu do Evropské unie - vrhnout celý stát přesně tam, kde ho chtějí mít neustále stejně upřímní a přímí komunisté. Pravicoví euroskeptici stejně jako spolupráci s komunisty naplnění socialisté, mohou pomoci zabrzdit vývoj, který pomalu, ale přece směřuje k jisté nápravě zničené ekonomiky a zničených lidských hodnot a vrátit republiku kamsi za onu pozapomenutou "železnou oponu".

Můžeme se pak ocitnout patřičně jaksi ukřivděni v onom ráji nevšímavosti a oddělenosti od světa, který se vyvíjí svým někdy možná krkolomným, ale přesto demokratickým způsobem. Můžeme se stát zemí, která na okraji velkého společenství států, usilujících o spolupráci, bude zvláštní laboratoří, v níž se vyrábí nikdy nevídaný, nikde nevyzkoušený a nikde nežitý hybrid předstírané demokracie a praktikovaného komunismu. Nejblíže podobnému modelu, jen tak pro ilustraci, má řekněme nejspíš Kuba, jenže to je země s jiným historickým dědictvím, než má Česká republika?

Jako argument proti vstupu do Evropské unie uvedl předseda KSČM Miroslav Grebeníček to, že "Česko není na vstup do unie připraveno". V tom má předseda komunistické strany svatou pravdu. Ano, Česko není na vstup připraveno, jenže je to právě vinou ( nebo snad zásluhou) komunistů, kteří dlouhá desetiletí pečlivě kutali na tom, aby zemi ničili, zatímco lidu tvrdili, že budují jeho zářné zítřky.

Život v Evropské unii rozhodně nebude žádná selanka, ale bude to život, nikoliv jen ono přežívání, kterým tento národ procházel v mnoha desítkách let jak fašistické, tak i komunistické totality. Komunisté sice jedním dechem ke svému odmítavému postoji dodávají, že v budoucnosti možná členství v Evropské unii neodmítají, jenže - co když tu ta "druhá šance"nebude?