Tajemství starých římských stavitelů? Hlinitokřemičitany vápenaté, prozrazuje technolog

„To jsou pyramidální záhady,“ zažertoval ve Studiu Leonardo František Škvára z Ústavu skla a keramiky Vysoké školy chemicko-technologické v Praze.

Ví se, že staří Egypťané znali jako pojivo vápno a zřejmě i sádru. „Pyramidální záhadou proto zůstává to, jak byla například Cheopsova pyramida postavena. Ani naši egyptologové neví, jak se například poslední kámen na pyramidě dostal nahoru.“

Ovšem dále v oblasti anorganických pojiv byli staří Římané. „Ti to vážně uměli, a památky, které po nich zůstaly, svědčí o tom, že tyto stavby byly postaveny skutečně pořádně,“ tvrdí odborník.

„Bylo o tom napsáno spousta knih, ale podíváme-li se na to z hlediska materiálového, co vlastně drží pohromadě římské památky, tak zjišťujeme, že víme poměrně málo,“ konstatoval technolog.

Ten přiznal, že se vědělo z římských pramenů, že byl použit zvětralý sopečný popel a vápno. „Ale nevědělo se, co je podstatou tohoto římského betonu.“

„Teprve v roce 2014 a 2015 američtí badatelé zveřejnili práce o podstatě tohoto pojiva. Výsledek byl neobyčejně překvapující, a jde o jeden z významných objevů v našem oboru.“

To, co drží náš běžný beton pohromadě, jsou hydratované křemičitany vápenaté. „Naši američtí kolegové zjistili, že to nejsou hydratované křemičitany vápenaté, ale hlinitokřemičitany vápenaté,“ vysvětlil Škvára.

Je to dáno zřejmě tím, že byla jako příměs použitá rozdrcená láva nebo sopečný prach a vápno, soudí expert. „A tento materiál vydržel více jak 2 tisíce let, a to i v agresivním prostředí mořské vody.“

„To je pro nás velmi inspirativní záležitost, protože se stále hledá materiál, do kterého bylo možné fixovat jaderné odpady. A tady máme materiál, který vydržel 2 tisíce let,“ chválil znalosti našich předchůdců František Škvára.

Hostem Studia Leonardo byl František Škvára z Ústavu skla a keramiky Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Připravila Leona Matušková, moderuje Martin Matějka.