Sýrie se vrátila do první ligy

Je tomu zhruba jen pět let, co byl Damašek diplomaticky i v jiných ohledech doslova na kolenou. V únoru roku 2005 kdosi zavraždil libanonského premiéra Rafíka Harírího, a podezření tehdy padlo na syrské tajné služby. Na Sýrii náhle spočíval obrovský tlak, protože Harírí byl chráněncem jak Saúdské Arábie, tak i západu, zejména Francie. Syrská armáda tehdy už mnoho let Libanon okupovala a ekonomicky využívala, a náhle byla přinucena udělat obrovské ústupky, včetně stažení svých vojáků a mnoha zaměstnanců zpátky domů.
Sýrie na tom také nebyla ekonomicky nejlépe. Už desetiletí žila pod vládou strany Baas, která - podobně jako jiné arabské nacionalistické strany - koketovala se socialismem a státním dirigismem. To se jí velmi nevyplatilo zejména po pádu železné opony a ztráty východoevropských politických a ekonomických partnerů. V roce 2000 navíc zemřel dlouholetý vládce nad Sýrií Háfiz Asad. Jeho syn Básil, který měl převzít žezlo, se pár let před tím zabil v automobilu, a tak republikánskou korunu neplánovaně zdědil Básilův mladší bratr Bašár. Ten po roce 2000 horko těžko konsolidoval svou moc v režimu, který vládne především pomocí represe, a navíc měl zmíněné hospodářské potíže. Asad mladší tedy zdědil několik velkých problémů, které by daly zabrat i velmi zkušenému politikovi.

Bašár Asad ovšem také vyvolal velké naděje, protože společnosti povolil politický obojek a propustil stovky politických odpůrců režimu z vězení. Nakonec však mladý prezident – na rozdíl od svých generačních souputníků v Jordánsku nebo Maroku – opět řetězy utáhl. Dal totiž přednost stabilitě, konsolidaci mezinárodního postavení země, a omezeným hospodářským reformám před politickými změnami. Všechny tři cíle se mu do značné míry podařilo naplnit.

Sýrie sice stále hospodářsky kulhá za Jordánskem, o Libanonu nemluvě, ale reformy a obnovený příliv kapitálu je v zemi vidět. Vracejí se také početní exiloví Syřané, kteří ve staré vlasti chtějí dělat obchod. I když jsou někdy zklamaní byrokracií a dalšími omezeními, ekonomika značně pookřála. Do země tak proudí jak saúdsko-arabské peníze, které na chvíli po vraždě Rafíka Harírího zmizely, tak i kapitál z Íránu.
To už však souvisí se zpevňujícím se mezinárodně politickým postavením země. V tomto ohledu Bašár Asad zdědil velké diplomatické nadání po svém otci Hafízovi, který po většinu své éry dokázal přidělit své zemi větší úlohu, než by jí příslušelo vzhledem k počtu obyvatel nebo ekonomickému výkonu.
V současné době Sýrie získává velkou část své váhy díky spojenectví s Íránem. Tento mnohem mocnější, ale dosti izolovaný stát paradoxně potřebuje Sýrii více, než ona jeho. Ovšem i Sýrie z pragmatického spíše než ideového spojenectví těží, a to nejen finančně, ale i diplomaticky a psychologicky. O syrské přátelství se ucházejí ti nejmocnější hráči v oblasti i vůbec ve světě. Především se Sýrie usmířila se Saúdskou Arábií, která navíc doufá, že se jí nakonec podaří vymanit Sýrii ze spojenectví s rivalem Saúdů Íránem. Zejména v posledních týdnech se také častěji hovoří o nové spolupráci Sýrie a Turecka, což je dáno mimo jiné posunem Ankary od spíše proevropské orientace k orientaci spíše na blízkovýchodní islámský svět. Sýrie také ve spolupráci s Íránem poskytuje podporu libanonskému Hizballáhu a palestinskému Hamasu.

Tato spolupráce má mnohem hlubší dopady, než se na první pohled zdá. Zaprvé dává Sýrii do ruky velké vyjednávací možnosti – také proto se o přátelství se Sýrií opět ucházejí i západní země, zejména Francie, která diktátora Asada pozvala na oslavu svého státního svátku a usadila ho na přední místa hned vedle prezidenta. Do Damašku však jezdí i představitelé Německa, které touží po své blízkovýchodní roli, a i Spojených států, které by rovněž rády Sýrii vyhákly z tandemu s Teheránem a přiměly k účinnějším zákrokům proti sunitským teroristům na irácko-syrské hranici. Takže nakonec všichni rádi dělají, že nevidí, jak se Sýrie plíživě vrátila do Libanonu, který prostřednictvím Hizballáhu i svých agentů znovu ovládá.
Druhý důležitý dopad syrského užívání spojenců jako je Hizballáh a Hamás je bezprostředně vojenský. Sýrie bývala vojensky velmi silná, kvůli politickým i hospodářským problémům načas zaostala, ale nyní je v konvenčních pozemních zbraních opět srovnatelný například s Izraelem. To, co jí oproti Izraeli chybí, je letectvo, má ale k dispozici něco mnohem účinnějšího – a to je jednak krytí ze strany Íránu, brzy již možná jaderné velmoci, - a už nyní má možnost použít své zmíněné nestátní spojence. Pokud by například došlo k třenici mezi Sýrií a Izraelem, a nebo pokud by Izrael či USA zaútočily na íránská jaderná zařízení, Hizballáh a Hamás by otevřely druhou frontu. Zejména Hizballáh disponuje desítkami tisíc střel, a nyní se spekuluje o tom, že Sýrie Hizballáhu poskytla i střely SCUD, které by byly schopny ohrozit všechna velká izraelská města, rafinerie, letiště i jaderné středisko v Dimoně. To samo o sobě velmi účinně odradí Izrael od ráznějších akcí.

Pragmatická Sýrie, která hostí exilové vedení Hamásu, navíc pravděpodobně hraje negativní úlohu v nemožnosti usmířit obě znesvářené palestinské organizace, tedy Hamás a Fatáh. U kořene všech těchto potíží je skutečnost, že Sýrie, která je relativně malou a chudou zemí, může hrát významnou roli jen pokud klíčové konflikty této oblasti zůstanou nerozřešené, ať se jedné o vnitro-palestinský, palestinsko-izraelský, arabsko-izraelský, vnitro-libanonský nebo íránsko-západní konflikt. Cestou ven by tedy bylo tyto konflikty vyřešit, ale toho právě bez Sýrie vlastně nelze dosáhnout, a situace zůstává dále zablokovaná.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.