Symbolické církevní restituce

V zásadě jde totiž o jeden problém. O schopnost českého státu a jeho politických představitelů zaujmout v zásadních evropských otázkách jednotný, společný proevropský postoj.

Vyrovnání se s církvemi a jejich otevřená spolupráce se státem patří k evropským standardům. Již v 17. století filosof John Locke požadoval, aby obě instituce - stát a církve - bez vzájemného vměšování pečovaly o své rezorty: stát o občanské blaho a církve o duchovní spásu občanů, pokud o to budou občané stát. Český stát byl od konce komunistického režimu postaven před problém, jak napravit, co komunismus napáchal. Ten totiž v podstatě církve zestátnil a současně proti nim rozpoutal vlnu represí.

Z dnešního hlediska jde hlavně o to, že komunistický stát konfiskoval církvím většinu jejich majetku, především pozemků, tj. zemědělského majetku, lesů a podobně. Učinil tak zákonem č.142 z roku 1947 o revizi pozemkové reformy a zákonem č.46 o nové pozemkové reformě. Podle prvního zákona byl zabrán majetek církví v rozsahu asi tří čtvrtin, mluvilo se v něm o finančním odškodnění, ale to se nikdy neuskutečnilo. Podle druhého zákona pak přešla i zbývající část půdy pod stát. Po Únoru 1948 docházelo k zestátňování i dalšího majetku, movitého i nemovitého, například vynucenými "darovacími smlouvami", což si jistě mnozí čeští občané pamatují i ze své vlastní zkušenosti.

Státní moc různými způsoby nutila, aby vybraní lidé či instituce tzv. dobrovolně darovali svůj majetek. Nebo se uplatňovala různá vyvlastňovací řízení na základě bůhvíjakých ad hoc vládních nařízení. Tyto konfiskace neměly ovšem žádný zákonný podklad a nemohly se proto dotknout právních nároků dotyčných osob na jejich majetek. Podle práva jim i nadále patří a pokud se stát zdráhá dát průchod právu, nejedná jako právní stát. Ten může na druhou stranu uplatnit ve veřejném zájmu určité výjimky, ale ignorovat právo nejde.

Chtivost a agresivita komunistického státu neznala mezí a prostí občané na tom byli jako církve, kdo se vzepřel, byl zatčen, uvězněn nebo jinak perzekuován. Dnešní stát je pochopitelně z podstaty jiný, ale trpí jakousi zvláštní nemocí. Nechce se vzdát své kontroly nad církvemi, nechce je propustit takříkajíc na svobodu, do vlastní odpovědnosti. Je pochopitelné, že většina české společnosti, jež je nenáboženská, majetkovému vyrovnání státu s církvemi nepřeje. Lidé, kteří nemají zájem na duchovní spáse, většinou nepotřebují pomoc církví, ale přesto je k podivení, že nevnímají potřeby mnohých svých bližních. Vstupem České republiky do Evropské unie se v této oblasti mnoho nezměnilo, přestože Unie je společenství praktikované solidarity jak na úrovni států, tak občanů.

Všechny západní státy Unie například velmi dbají na to, aby církve mohly bez překážek konat svou službu občanům. A jednou z takových překážek je pochopitelně nedostatečné a nevyhovující majetkové zajištění. Představme si například, že by občané žádali, aby čeští politikové konali svoji službu občanům za průměrný plat, nehledě na to, že na něj nedosáhne ani většina občanů. Ti by se pochopitelně velmi zlobili, ale vytvořit adekvátní materiální podmínky pro duchovní a charitativní službu církvím je ani nenapadne.

Český stát raději stále okolo majetkového vyrovnání chodí kolem dokola, odkládá ho a tlačí před sebou jako neřešitelný problém.

Začalo to již za federálního státu, kdy byl v roce 1992 předložen do federálního shromáždění zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Jednalo se o tisíce hektarů zemědělské a lesní půdy, a tisíce budov. Nebyl v Čechách nikdy schválen. Všechny další vlády si tento úkol vytyčily, ale celkově ničeho nedosáhly. Respektive šlo pouze o jednotlivé bezúplatné převody státního majetku jednotlivým církevním právnickým osobám podle vyhlášky č.119/1988 o hospodaření se státním majetkem.

Vyskytli se i tzv. právní odborníci, kteří přišli s tím, že církvím nepatřil jejich majetek už od josefínských dob a mají ho pouze v pronájmu. Je hezké, že by se tím demokratický stát přihlásil k pokračování absolutistického panovnického státu, jenž navíc usiloval o germanizaci českých zemí, ale všichni už dnes známe "naše pappenheimské". Mám tím na mysli právníky ve službě stávající politické moci. Ani dnešní snahy poslance Tlustého a jeho druhů nejsou ničím novým.

Již v roce 2001 se stát a církve dohodly na výčtovém zákoně o vydávání přesně určených církevních majetků, ale i tento plán zkrachoval z jednoho velmi prostého důvodu. V době nacistické a komunistické vlády byly mnohé majetkové právní tituly v českých zemích rozvráceny a svévolně předělány tak, že jejich přesná rekonstrukce, například v případě desetitisíců položek, je na tvrdou práci stovek úředníků na desítky let. Chtít něco podobného ve jménu transparentnosti je vlastně nechtít vyrovnání vůbec. To je třeba si říci zcela otevřeně a také dodat, že na to dotyční poslanci mají právo.

Jsou pochopitelně lidé, kteří si nepřejí nápravu komunistického bezpráví ve věci církví, ale poslouchat jejich řeči o obavách, aby stát nebyl finančně poškozen, je dost nesnesitelné. Kdyby se sečetla všechna finanční poškození státu v důsledku chybného rozhodování určitých poslanců - a podotýkám, že nemám nikoho konkrétního na mysli - , možná bychom došli k ohromujícím sumám, daleko převyšující údajné ztráty státu při majetkové nápravě některých křivd, spáchaných na církvích.

Bezpráví na církvích proto zůstane bezprávím do té doby, dokud církve budou v područí státu, dokud jim stát neposkytne částečné odškodnění a nepropustí je na svobodu. Až tehdy se ukáže, jaké poslání mohou mít v budoucnosti. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .