"Svým voličům zůstaneme věrni..."

Vždyť je to přihlášení se k ctnosti, k věrnosti danému slovu. Nechme však zatím ten příznivý dojem stranou a uvažme, jak vypadá zblízka mechanismus pověřování politika nebo strany voličem.

Nezapomeňme při tom, že nejméně třetina oprávněných voličů k volbám nechodí a politiky tedy ničím nepověřuje.

Uvažme, že mnozí občané o sobě předem prohlašují, že pociťují volební účast jako jakousi morální povinnost, ale současně si stěžují, že "není koho volit". Někteří upřímně přiznávají, že se rozhodnou až v poslední chvíli. - Uvažme dále, že výsledek voleb je vždycky nějak závislý na způsobu vedení volební kampaně. Každý politolog ví a mnohý politik přiznává, že tato závislost je značná. Přitom je obecně známo, že volební kampaň je sugestivní manipulací stejně jako kampaň reklamní. Že záleží na obratnosti této manipulace (proto bývá zadávána reklamním agenturám).

Lze se tedy ptát, jakou povahu má vlastně ono pověření, jehož se dostává politikům od těch skupin voličů, které jsem právě zmínil. Lze je přirovnat co do jasnosti a jednoznačnosti například k mandátu, který dává svému advokátovi občan, když vede soudní spor? Obávám se, že ne. Že dokonce zdaleka ne.

Dobrá. Existují však tzv. věrní voliči, kteří prokazují přízeň určité straně, i kdyby trakaře padaly. V tomto případě bychom snad mohli připustit, že jejich věrnost si zasluhuje obdobnou věrnost i na straně zvolených politiků. Ale ani tentokrát se nemohu zbavit jisté pochybnosti.

Potkávám totiž věrné voliče té či oné strany, kteří nevnímají její reálnou podobu, ale promítají si do ní svou vysněnou představu. Kdekdo mi může namítnout, že toto je má subjektivní interpretace, která nemá větší cenu než ona projekce idealizované strany, jíž se dopouští zmíněný volič. Jenže ono se běžně stává, že strana, která se uchází o voliče, je v nejmenším nemíní seznamovat předem s tématy, o nichž není v jejím programu ani slovo a která se přesto stanou po volbách předmětem jejího výsostného zájmu.

Která politická strana sdělila před volbami, jak hodlá financovat svou činnost, jak bude privatizovat petrochemický průmysl nebo komu svěří výstavbu dálnice či zavádění internetu do škol? - Vydala snad některá strana voličům počet z toho, nakolik pronikla korupce do jejího aparátu a jakým způsobem ji hodlá vymýtit? Přitom právě toto téma by veřejnost nepochybně zaujalo.

Zkrátka: domnívám se, že poskytnutí voličského mandátu politickým stranám je akt velmi mlhavý. Dokonce si nejsem jist, zda k němu vůbec dochází. Zapřísahání se politika, že se nemíní dopustit "zrady na voličích", proto pokládám za líbivý řečnický obrat, který má zakrýt jeho neochotu zcela jiné povahy. Říká se tomu "sypání písku do očí veřejnosti". Podobných úskoků bychom našli v rétorice politiků (ale i žurnalistů) víc. Například občasné tvrzení, že "volič se vždycky rozhoduje racionálně". Je to pokrytecká lichotka, která je v rozporu se zjištěním, že mnozí občané nevědí, koho volit, a že se rozhodují až na poslední chvíli.

Politická dezorientace veřejnosti je prostě neblahá danost. A politická elita se nesnaží veřejnost orientovat, ale navíc ji svými řečnickými tirádami vodí za nos. Vlastně ji infantilizuje. Veřejnost by si to neměla nechat líbit. To ale není snadné. Ku pomoci by jí měla být nestranná žurnalistika. Máme vůbec u nás takovou? Po zkušenostech s nedávnou volební kampaní a s přetřásáním současného povolebního patu bych řekl, že jako šafránu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání