Svrhnout George Bushe stojí sto miliard

I jeho doposud nejvěrnější republikánští spolustraníci hovoří o špatné diplomacii. A aby věci byly ještě horší, v tisku se objevují informace o brzkém zveřejnění dlouho očekávané předběžné zprávy vyšetřovatelského týmu CIA, který pod vedením Davida Kaye v Iráku hledá stopy po vývoji a výrobě zbraní hromadného ničení. Podle všeho ani ona nepřinese přesvědčivé důkazy o jejich existenci. Ke kritice prezidenta se přidal i bývalý vrchní velitel amerických ozbrojených sil na Blízkém východě generál Anthony Zinni.

Těsně před svým penzionováním Zinni v roce 2000 připravil plány na invazi do Iráku, ve kterých požadoval nasazení téměř čtyřset tisíc vojáků. Ministr obrany Donald Rumsfeld ho o něco později téměř zesměšňoval, když po rychlém vítězství nad Saddámovým režimem dokazoval, že mu na to stačila jenom necelá třetina. Generál Zinni ve velkém televizním vystoupení ve čtvrtek řekl, že jeho plán počítal s potížemi v poválečném období, které, jak se ukazuje, Rumsfeld značně podcenil.

Aby prezidentových potíží nebylo dost, ve chvíli, kdy začal naznačovat ochotu k hledání větší role, kterou by v Iráku mohla hrát OSN, podlehl ve čtvrtek generální tajemník OSN Kofi Annan nátlaku zaměstnaneckých odborů a stáhl z Iráku velkou většinu personálu OSN. Oproti začátku srpna jich tak v Iráku zůstává necelá jedna desetina. Černý den v historii OSN se ovšem stal ještě černějším pro George Bushe, když ve čtvrtek odpoledne při senátním slyšení americký administrátor Iráku Paul Bremer obhajoval prezidentův návrh na uvolnění dalších více než dvaceti miliard dolarů na výcvik nových iráckých ozbrojených složek a rekontrukci infrastruktury.

Skutečná bomba v Senátu vybuchla ve chvíli, kdy Bremer odpovídal na otázku, proč větší díl nákladů na rekonstrukci neplatí příjmy z exportu irácké ropy. Bremer nepřemýšlel a odpověděl, že tyto očekávané příjmy už jsou nasměrovány do iráckého rozpočtu a také - a v té chvíli vybuchla ona bomba - na splácení dvousetmiliardového iráckého zahraničního dluhu. A aby věci ještě zhoršil, přiznal, že polovina jde na odůvodnitelné a OSN předepsané válečné reparace Kuvajtu a Saudské Arábii za škody z okupace a války v roce 1991, ale že ta druhá polovina, tedy, bratru, dalších sto miliard dolarů, by měla jít největším věřitelům za obchody, rozuměj většinou dodávky zbraní a zařízení, z dob Saddámova režimu.

Největšími věřiteli jsou ovšem Francie, Rusko a Německo - tedy země, které se téměř za každou cenu snažily zabránit spojenecké invazi do Iráku. Představa, že by američtí daňoví poplatníci měli platit desítky miliard dolarů, které by nakonec odtekly jinam, americké zákonodárce bez ohledu na stranickou příslušnost, jemně řečeno, rozrušila. "Kdyby bylo po vůli vůdců těchto tří zemí, irácký lid by stále ještě trpěl pod Saddámem Husajnem" - hřímala Republikánka Susan Collinsová. "Americký lid bude spravedlivě rozhořčen, pokud jenom pětník z jeho peněz bude využit na splácení pohledávek těmto zemím".

A její demokratický kolega Birch Bayh se zase zeptal: "Jak vysvětlím svým voličům, že ti, kdo pomáhali udržovat Saddámův režim - Francouzi, Rusové a další - by potencionálně mohli být vyplaceni, a ti, kdo finacovali válku za osvobození iráckého lidu, nedostanou nic?" Především Rusko a Francie se zatím odmítají byť jenom vyjádřit k možnosti prominutí iráckého dluhu. Pro George Bushe se věci prostě otočily špatným směrem.

Pokud se situace rychle nezačne zlepšovat, může se dobře schovaný Saddám Husajn za pár měsíců ještě potěšit z toho, jak demokracie neodpouští chyby a neúspěchy ani svým válečným vítězům.