Svrchovanost Slovenska jako katalyzátor rozdělení státu

14. červenec 2017
Tehdejší ministr financí ČSFR a předseda ODS Václav Klaus mezi novináři po hlasování, 5. června 1992

Po Sametové revoluci se zdálo, že následující měsíce a roky věnuje Československo většinu energie transformaci centrálně řízeného hospodářství. Jenže sotva utichlo cinkání klíčů, ozvaly se ze Slovenska hlasy, že Slováci považují za zásadní ještě jedno téma: česko-slovenské vztahy.

Začaly dva roky vleklých a pro veřejnost leckdy nesrozumitelných jednání a sporů nejprve kvůli názvu společného státu, pak kompetencím jednotlivých zemí a nakonec kvůli státoprávnímu uspořádání. Novou dynamiku do česko-slovenského příběhu vnesly volby v červnu 1992.

Havla a nikoho jiného. Havla ani náhodou.

Nechceme ekonomické reformy v takové šíři, jako je chystá česká strana. Nechceme Václava Havla federálním prezidentem. Chceme vlastní emisní banku a chceme, aby Česká a Slovenská republika byly samostatnými subjekty mezinárodního práva. To po červnových volbách oznámil jejich slovenský vítěz HZDS (Hnutie za demokratické Slovensko), jemuž předsedal Vladimír Mečiar.

Vítěz voleb v českých zemích, koalice ODS-KDS (Občanská demokratická strana-Křesťanská demokratická strana) s Václavem Klausem v čele, naopak chystala hluboké ekonomické reformy. Společný stát Čechů a Slováků si představovala jako federaci a jejím jediným možným prezidentským kandidátem byl Václav Havel. V této situaci nemohlo překvapit, že federální vláda schválila programové prohlášení jen do konce září 1992.

Václav Havel (10. prosince 2011 při udílení ceny Nadace Jána Langoše)

Do té doby se mělo domluvit, co dál s uspořádáním země. Začalo se jasněji ukazovat, že společný stát Čechů a Slováků je v posledním tažení. Potvrdila to i slepá ulička, do které se dostala snaha zvolit nového federálního prezidenta. Většina českého parlamentu chtěla Václava Havla, většina slovenských poslanců ho kategoricky odmítala. Podle principu zákazu majorizace nebylo možné, aby zákon ve federálním shromáždění prošel, pokud by proti němu byla česká nebo slovenská část shromáždění.

Takže když se 3. července volil federální prezident pro další volební období, jediný kandidát a jasný český favorit Václav Havel zvolen nebyl. Snahy o pokračování státu se ukazovaly být bičováním mrtvého koně. Mnozí to ale nechtěli vzdát a navrhovali dál se Slováky jednat.

Tehdejší místopředseda ODS Miroslav Macek jim vzkázal: „Dialog probíhá více než dva roky a zatím nepřinesl žádný výsledek. Tady je jedna podstatná věc – délka toho dialogu. Dialog nad těžce nemocným pacientem může trvat jen velmi omezenou dobu, jinak vám ten pacient umře. Tato republika je těžce nemocný pacient… Jednou ten dialog musí skončit a konečně se musíme pustit do práce.“

Vyvrcholení tisíciletého úsilí

„My, demokraticky zvolená Slovenská národná rada, slávnostne vyhlasujeme, že tisícročné úsilie slovenského národa o svojbytnosť sa naplnilo. V tejto historickej chvíli deklarujeme prirodzené právo slovenského národa na sebaurčenie tak, ako to zakotvujú aj všetky medzinárodné dohody a zmluvy o práve národov na sebaurčenie ...“

Takto začíná deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky, kterou 17. července 1992 schválili drtivou většinou slovenští poslanci. Na Slovensku zaplály oslavné vatry svrchovanosti a dosluhující federální prezident Václav Havel oznámil abdikaci. Odůvodnil to tím, že za současné politické situace by v souladu se svým svědomím nemohl dobře plnit slib věrnosti republice:

Milan Uhde

„Pokusem o důsledné plnění tohoto slibu bych se mohl stát dokonce překážkou rozsáhlých změn naší státnosti, k nimž naše země po posledních parlamentních volbách směřuje, a emancipačních snah Slovenské republiky, jejichž politickým výrazem je i Deklarace o svrchovanosti, přijatá dnes Slovenskou národní radou. Nedávná nová volba prezidenta navíc ukázala, že jsem ztratil důvěru větší části slovenské politické reprezentace,“ uvedl mimo jiné v abdikaci Havel.

Čeští vládní politici měli pro jeho počínání pochopení. Vyhlášení slovenské svrchovanosti respektovali jako akt, na který mají Slováci nárok, zároveň ho ale chápali jako další krok k rozvolnění společného státu. Milan Uhde z ODS svrchovanost nazval katalyzátorem dění: „Je třeba to brát vážně a nedělat si žádné iluze, že je ještě možné zachránit společný stát.“

V dnešním Archivu Plus zazní nejen tato slova Milana Uhdeho. Můžete si také poslechnout vyjádření Václava Havla k referendu, velmi osobní reakci Václava Klause na vyhlášení svrchovanosti, lítost předsedy ČSSD Jiřího Horáka nebo varovná slova Alberta Prouzy z KAN na adresu případného rozdělení. Prostor dostali pochopitelně také slovenští politici. Z dnešního pohledu a při znalosti dalšího slovenského vývoje je zajímavé varování před omezováním demokracie na Slovensku z úst představitele slovenské pravice Martina Kvetka a redaktora Československého rozhlasu Jána Beera.